Zpěvy pohanské 2013 očima Foxess

Pokusím se zde sepsat své postřehy ze sobotní bitvy Zpěvy pohanské: Otčina, ale náhodné čtenáře varuji, že toto byla má úplně první bitva coby lučištnice, viděla jsem ji tedy z úplně jiné perspektivy než obvykle a těžko se mi to srovnává s jinými akcemi.

V prvé řadě musím vyzdvihnout výběr místa. Na akci jsme jeli autem později, než byl oficiální sraz, byl tedy docela oříšek ono místo najít. Respektive byl by, kdyby mě tam nedovedl člověk znalý čtení v mapách. Nedokážu si představit, že by se mě samotné podařilo vás vystopovat, když první cedulku odkazující na akci jsem viděla až pár metrů před cílem. Do té doby jsem v duchu panikařila. Ale jinak mě místo konání velmi potěšilo. Běžně se všechny klánovické akce konají na stále stejném místě, kde už všichni služebně starší hráči znají každý strom a pařez. Tohle byla velmi příjemná změna. Nejenže jsme neznali okolní terén a zajímavá místa postupně objevovali. Prostor byl i příjemně rovinatý s jedním kopečkem a přitom dost rozsáhlý, aby nešlo dohlédnout na druhý konec. Prostě velká pochvala. Za to proklaté ostružiní orgové nemůžou a zavčasu varovali.

Po příchodu na místo se nás hned organizátoři ujali, schválili nám zbraně a vyřídili potřebnou administrativu. Docela rychlý a nadstandartní servis musím říct, běžně je hledám já. Nejsem si ale moc jistá, jestli kontrola zbraní dopadla dobře u všech hráčů. Především mě překvapil nějaký lučištník od Durynků (tvář neznám, potkala jsem jen šíp), kde vršek hlavice byl tvořen víčkem od Coca Coly. Žádné rozšíření ani měkčení nad oním víčkem. Nejsem sice profesionální lučištnice, ale i tak mi tento šíp nepřišel úplně košer. Takhle jsem si vždy představovala vzor „jak to nemá být“ a kdybych s ním dostala já, osobně bych šla dotyčného lučištníka seřezat. Při schvalování zbraní bych odpustila skoro jakýkoli vzhled, ale bezpečnost by měla být vyžadována možná malinko přísněji.

A teď už konečně k samotné bitvě.

Začnu boji. Střety následovaly pěkně svižně za sebou, v pevnostech se nekonalo žádné předlouhé čekání. Dost času na to se napít, případně něco smslnout, ale žádné zbytečné vysedávání s otázkami „Už něco bude?“. Hned po prvním střetu jsem slyšela od mnoha našich bojovníků stížnosti na způsob boje – prasení, mlácení do hlavy apod., opravdu v porovnání s jinými bitvami v nezvyklé míře. Z mého pohledu jsem si v bitvě nevšimla žádných velkých prasáren, ale z x-té řady a s mojí zrakovou vadou to nemusí ještě nic znamenat. Musím však říci, že hráči, se kterými jsem se setkávala já, si zásahy uznávali, když už se ke mně dostali na dosah zbraně, nechali mě umřít bez zbytečných modřin a obecně mi moc zpříjemnili celou akci. Posílám pozdrav Thorinovi a jeho skupince (pokud se nepletu) a samozřejmě tomu šťastlivci, kterému se mě nakonec alespoň v závěrečce podařilo zabít. :)

Hledat po střetu ve spadaném listí vystřílené šípy byl v některých okamžicích skoro nadlidský výkon, proto mě velmi potěšila spolupráce všech lučištníků. Nevím, jestli je to standart na všech bitvách, ale i tak díky. Nakonec se mi ztratil jen 1 šíp, což oproti prognóze „domů se vrátím maximálně se třemi šípy“ je velký úspěch. Zvlášť poté, co jsem prvně viděla ty závěje listí.

Z různých bojů bych ještě vypíchla stále omílané dobývání. Z mého pohledu: trvalo moc dlouho, po většinu času na sebe první řady jenom koukaly a čekalo se. Na co? Až přijde nepřítomné kopí? Až lučištníkům, kteří měli mnozí v pozdější části bitvy povoleno od protihráčů střílet jejich šípy, dojde munice? Až bude prolomena obrana ve druhé, neexistující bráně? Až přijde rozkaz k útoku? Až naprší a uschne? Prostě se toho sešlo moc najednou. Neříkám, že dobývání je špatné, to vůbec ne. Ale tady sklouzlo do takové tragikomedie. Druhá brána, tedy možnost rozdělení sil a konec mačkání se v malé mezeře mezi stromy, by podle mě vyřešila téměř vše.

Bohužel jsem po většinu doby postrádala jakékoli informace o výsledcích bojů. Pokud vím, většina střetů se skládala z pochodu Čechů téměř k pevnosti Durynků, pak proběhl nějaký ten boj, hledání velmi nenápadné české vědmy či návrat do pevnosti, reinkarnace, návrat na bitevní pole a další boj. Po boji jsem skoro nikdy nevěděla, kdo vlastně vyhrál (pokud to zrovna nebylo výrazně vidět). Pouze z informace, že vlastně skoro pořád bojujeme u Durynků (vyjma 1. střetu a dobývání české pevnosti), jsem tedy usoudila, že máme možná převahu. Jaké bylo pak mé překvapení po zjištění, že vlastně vedou oni... Chtělo by to pro příště větší informovanost hráčů o celkovém dění. Stejné to bylo se zadáváním questů. Zdálo se mi, že na naší straně nikdo nevěděl, co máme vlastně dělat při některých úkolech, čemu máme zabránit a podobně. A když hráči nevědí, řídí se heslem „řada pobije nepřítele“, za čímž následuje informace, že i přes naše drtivé vítězství vyhrál nepřítel, kde se jednomu nezpozorovanému hráči podařilo úkol splnit. Což asi není to, co orgové při vymýšlení úkolu úplně chtějí.

Nevím, jestli v tomto byla chyba organizace nebo nekomunikativního velení. Nebo jsem prostě byla jen ve špatný čas na špatném místě. Ale pokud by měla do příštího ročníku být vylepšena jen jedna věc, hlasovala bych pro tohle.

Malé shrnutí:

+ jednodenní bitva v Praze

+ místo

+ svižnost bitvy

+ spousta střetů

+ fajn protivníci

+ fajn spolubojovníci

+ kolektivní sběr šípů

- velení, respektive jeho absence v boji

- dlouhé dobývání

- (ne)informovanost o dění/úkolech/výsledcích

- nenápadnost české vědmy

- listí a ostružiní :D

Na závěr bych ještě řekla, že akci jsem si i přes drobné nedostatky velmi užila, a chtěla bych poděkovat organizátorům, že si s ní dali tu práci. Byl to hezký den.

Česká lučištnice

Foxess