Vousatá láska

Den byl jako stvořený pro nadcházející bitvu. Slunce svítilo a vítr se mírně opíral do korun stromů. Matylda, šestnáctiletá dívka, byla nadšená a zároveň nervózní z její první bitvy pod elfí vlajkou. Jakožto nováček byla králem přidělena k druhé bojové skupině, ve které na tom byla většina lidí stejně, co se zkušeností týče. Než se však stačila řádně se svými spolubojovníky seznámit, vyrazila armáda vstříc svému prvnímu střetu. Matyldy se zmocňoval strach a vzrušení zároveň. Ani si neuvědomila, co se děje a už stála v první řadě, před ní se to jen hemžilo krvelačnými skřety. Skřeti se rozeběhli proti elfí obranně s řevem. Adrenalin pracoval naplno, řady se srazily, Matylda ucítila prudký náraz do hlavy a před očima se ji zatmělo. Když se probrala na zemi, vše již bylo pryč, spolubojovníci i nepřátelé. Pouze nad sebou viděla vousatou tvář. "Jsi v pořádku?" zeptal se neznámý vousáč. "Asi ano." odpověděla Matylda potichu a posadila se, aby si mohla neznámého lépe prohlédnout. Byl to statný a pohledný chlapec ve zdobené zbroji. Když pohlédla do jeho indigových očí, srdce jí poskočilo a začalo tlouci jako splašené. "Jsem Evžen, generál trpasličí těžké pěchoty." představil se vousáč a pomohl Matyldě vstát. "Já jsem Matylda a jsem tu poprvé." odpověděla Matylda. "Tak to máš celkem smůlu, že tě hned v prvním boji trefili takhle nešikovně."řekl Evžen vesele. "Všechno zlé, je pro něco dobré." odvětila Matylda s úsměvem. "Pojď, odvedu tě k vaší pevnosti, ať jim nechybíš." rozhodl Evžen a letmo se dotkl její ruky. Matylda pocítila záchvěv vzrušení, ale věděla, že povinnost vůči armádě je důležitější než nějaký románek. Vyrazila tak po Evženově boku zpět do pevnosti elfů. Z Evžena se vyklubal opravdu příjemný společník a cesta Matyldě proto utekla až příliš rychle. Doprovodil ji  k branám pevnosti a tam se s ní rozloučil. Nechtěla, aby šel, ale nedalo se nic dělat a u srdce ji bodlo, když se Evžen otočil zády a vydal se na svoji cestu. Dalších několik hodin nemyslela na nic jiného, než na ono kouzelné setkání. On byl tak úžasný, nádherný, ty překrásné vousy  a ještě k tomu všemu je generál! Ze snění ji probral až velitelův rozkaz:" Takže, poklusem vyrážíme na pomoc obležené trpasličí pevnosti." Přesun byl rychlý a Matylda celá nedočkavá, až zase Evžena spatří. Elfí armáda se pustila do zad skřetím oblehatelům. Matylda ihned očima vyhledala Evžena. Stál za řadou v jedné z bran, které ještě skřetímu náporu odolávaly. Matylda, poblouzněná city, rozeběhla se Evženovi vstříc, nedbaje vlastních rozkazů. I přes její nerozvážnost byla bitva téměř vyhrána. Poslední skřeti byli rozprášeni a Matylda stála přímo před Evženem. Měla pocit, že tlukot jejího srdce musí být slyšet na míle daleko. Mezi ně však vstoupil jiný trpaslík. "Jsem Thor Thorsen, generál trpasličí těžké pěchoty, přišli jste právě včas, díky."Nastala krátká chvíle ticha. "Já, já, já myslela, že generál je tady Evžen." odpověděla Matylda nesměle. Thor se zasmál: " Ale kdeže, to je...." Ale Matylda ho domluvit nenechala, do očí se jí draly slzy a nohy ji nesly rychle pryč. "Matyldo." zavolal Evžen zoufale, ale neslyšela jej. Cítila se neskutečně hloupá, že naletěla pozlátku generálských výložek, které nikdy neexistovaly. Ani ty vousy určitě nebyly pravé.  Matylda byla naštvaná na celý svět a nejvíc na toho prohnaného hada Evžena. Po zbytek dne se snažila na něj zapomenout. Kdykoliv však potkala nějakého trpaslíka, hned se jí vše vrátilo a znovu začala ronit slzy. Bylo to až příliš čerstvé a zrada až příliš bolestivá. Vyčerpaná se pak na konci dne vracela do tábořiště a cestou přemítala o prožitém dni, až její vzpomínky znovu zabrousily k Evženovi. Její cit byl silnější, než Evženova lež. Přes bolest, kterou jí jeho nepoctivost stála, věděla, že bez něj nemůže být. On přece lhal pouze ze strachu, zda ho ona bude mít ráda, i jako prostého vojáka. Najednou Matylda prozřela a pochopila, že lež ve jménu lásky je možno odpustit. Z mysli ji odlétly všechny chmury a na tváři se ji objevil zářivý úsměv. Jakmile dorazila do tábořiště, rozhodla se, že musí Evžena vyhledat. Dlouhou dobu chodila od ohniště k ohništi, nikde jej však nemohla nalézt. Nakonec se vydala k velitelskému stanu trpaslíků:"Však on už Thorsen bude vědět, kde Evžen je." řekla si pro sebe. Jaké však bylo její překvapení, když před stanem stál Evžen. Matylda přistoupila až k němu."Nevadí mi, že jsi jen obyčejný voják, mám tě ráda i tak a chci být s tebou." zašeptala mu potichu do ucha a než se zmohl na odpověď vášnivě ho políbila. Zabořila ruku do jeho vousů a druhou mu jezdila po zádech. Evžen se ukázal jako zkušený milovník a přitáhl si Matyldu blíž sobě. Jeho silné ruce ji střídavě jezdily po bocích a po hýždích. Cítila jeho hluboký dech a vedla svoji ruku nahoru po jeho stehně. "Ehm" ozvalo se najednou od velitelského stanu. Matylda s Evženem od sebe odskočili jako kdyby je zasáhl elektrický proud. Ze stanu vylezl Thor Thorsen a v ruce držel zmiji. "Tak myslím, že váš stan je opět váš králi." řekl a v očích mu plály veselé ohníčky. "Králi?" opakovala Matylda překvapeně. " Ano, víš nechtěl jsem ti to říct hned, abych nevypadal, že se vytahuji." odpověděl Evžen a vrhl na Matyldu zářivý úsměv. Matylda nebyla schopná slova. Pocit štěstí který ji nyní zaplavil, se spojil se vzrušením z právě ukončeného líbání. Matylda srdce překypovalo láskou a ona se cítila jako v ráji. Nebyla schopna pohybu. Evžen se k ní znovu přiblížil, vzal ji do náručí a odnesl si ji do stanu. Generál Thorsen za nimi zavřel plachtu a odhodil zmiji. A nyní je i na nás abychom je nechali o samotě, aby po splynutí jejich duší, mohlo dojít i ke splynutí jejich roztoužených těl.