První trénink

Po velké bitvě konečně nastal okamžik prvního tréninku, kde jsem se měla naučit alespoň základy máchání mečem. Někdo by mohl tvrdit, že trošku s křížkem po funuse, ale někdy se s tím holt začít muselo. Sraz byl kolem třetí odpolední v lesích poblíž Roztyl, kde má Orkistan své tajné cvičiště. Ještě cestou jsem potkala Velkého Vůdce, který se zjevně těšil, jak budu za pár hodin otlučeně kulhat domů. Téměř se nespletl. Když jsme dorazili na místo srazu, čekalo nás mírné překvapení, jelikož jsme nedorazili první. Jen jsme tedy počkali, než se náš počet ustálil na konečném počtu sedmi členů a už si nás VVéčko vzal do parády. Ke dvěma nováčkům se solidárně přidal Šibík a statečně kazil co mohl. Po asi třech cvičných výpadech jsme byli uznáni za schopné řízeného souboje. Vedli jsme si neskutečně obratně a téměř polovinu výpadů vedených šnečí rychlostí jsme byli schopni vykrýt. Po této názorné ukázce naší nešikovnosti… ehm.. šikovnosti, samozřejmě, jsme byli zapojeni do cvičení celé skupiny. Udržet řadu tři proti čtyřem jsme se ukázali neschopni, a tak jsme od řad rychle ustoupili a radši se vrhli na bitku každý proti každému. Po prvním kole se mi chtělo brečet. Ne proto, že jsem prohrála a byla zabita jako první, ale jelikož jsem dostala čistý zásah do koleních vazů a myslela si, že už neodejdu. Nicméně jako pravé pako… tedy hrdina, jsem se rozhodla okamžitě pokračovat. Po nějaké té minutě… nebo více, se rozhodlo, že se uspořádá menší turnaj. Kluci si zjevně naivně mysleli, že dokážu na svoji obranu využít dýku a tak jsem tedy nastoupila s dýkou a jednoručním mečem. Jediný, kdo mě nenechal gentlemansky vyhrát byl Martin… ten mi ten závěr ještě okořenil krásnou ranou do levé ruky. No, nebudu přehánět – byla to částečně moje vina. Nezvyklá na dýku jsem dala ruku o něco níž než by bývalo bylo záhodno a schytala mečem přes dva klouby ukazováku… taky proto píšu tak pomalu. Tímto jsem se tedy rozloučila s mým prvním tréninkem a poněkud kulhavou chůzí, s nateklou rukou zamířila k domovu, kde jsem s potěšením zjistila, že není ani kousíček ledu. Začínám se trochu obávat příštího setkání, ale ještě více mne děsí nejasné zvěsti o jakémsi veřejném vystoupení, kterého bych se snad měla aktivně účastnit… no snad to přežiju – dav holkám fandí.