Orkistanský přijímací rituál - Eshinův pohled na věc

Utúlie'n aurë! Den nadešel! Tedy, alespoň pro mě. Někdy kolem čtvrt na osm jsem už čekal na Chodově v metru, Kubais dorazil pár minut po mně. Chvíli jsme klábosili a já se rozhlížel, kudy asi přijde někdo z Orkistanu a kolik že jich vlastně bude.

První je spatřil Kubais. Vysoký, vlasatý válečník ve fešném kostýmu, že i Conan by mu záviděl, a druhý orkistanec, ovšem v civilu, si to štrádovali rázným krokem k nám.

Jen co jsme se všichni pozdravili, Velký Válečník už zase odcházel, tentokrát s Kubaisem. Kronos zůstal se mnou, snad abych se nenudil, já měl stejně podezření, že to bylo proto, abych neviděl, kde přesně mrtvolu Kubaise zakopou.

Jak si tak s Jirkou povídáme, vypadne z něj mnoho informací, které mě na rituál připraví. Už je mi jasné, že moje trénování Brčka bylo zcela nedostačující a průměr je o minimálně dva milimetry větší, než na jaký jsme zvyklý a rozhodně jsem nepočítal s tím, že budu muset holýma rukama vyrazit bránu hradu a pobít padesátičlennou posádku skřetů. Ještě že jsem tak skvělý bojovník a tenhle počet zvládnu, o dva víc už bych asi nedal.

Za chvíli dorazí na místo i Dorom a teď jen čekáme na pokyny, co dál. Telefonem nám je oznámeno, že se máme vydat na cestu. Po chvíli se opět shledáme s VVem v doprovodu Pralinky, která se taky přišla podívat na rituál. Po dalším kusu cesty se s námi rozloučí Kronos, ale mě je prostě jasný, že to jen hraje a opodál na nás vyskočí s mečem v ruce. Když se na to podívám zpětně, tak musím zkonstatovat, že nevyskočil, opravdu se jen loučil.

Konečně jsme na místě. Jedná se o rozcestí a ta nejhorší cesta vede někam dolů do tmavého lesa. Kubais už je jistě někde rituálně obětovaný a pohřbený, ačkoliv jsem cestou jeho hrob nenašel. VV mi oznámí, že odteď jsem v roli, že jsem postava snažící se dostat k Orkistanu a že mám jít dolů po cestě. Zbytek bude následovat. Ještě předtím mi vtiskne do dlaně minci.

Vydám se tedy do toho temného hvozdu, našlapuji rychle, leč opatrně, jsem neozbrojen a netuším, kdo na mě odkud vyskočí. Ujdu asi dvě stě metrů, když tu najednou telefon. Uf, ještě že jsem si nastavil tichý režim, postava přece telefon nemá a rušilo by to hru. Jdu dál, on po chvíli zvonit přestane. Když už jsem ušel necelý kilometr, zdá se mi, že je něco špatně. Nic se neděje.

Telefon opět zvoní. Tentokrát se rozhodnu ho zvednout. VV. Prý kde jsem, že jsem to asi přešel.

Čelem vzad, pochodem vchod. Vrátím se na místo, odkud jsem vyšel a už cestou do kopce potkávám postavu se svítilnou. Míjím ji bez povšimnutí a mířím k VVému, kde se dozvídám, že ostatní ještě nebyli připravení.

Nevadí, pokus číslo dvě to jistí. Vydám se zase dolů po cestě a opatrně se přibližuji k tomu muži s lucernou. Má hůl, svítilnu a vůbec vypadá jako vandrák, nebo průvodce jak on tvrdí. Ačkoliv jsem měl dojem, že je to Silun, tvrdí, že se jmenuje Matyáš. Zřejmě podobnost tváří. Tak se tedy s tímhle Matyášem, kterému musím dát jedinou zlatou minci, kterou mám, vydám skrz hustý les. Vypadá jako dobrý a čestný průvodce a dokonce se mě cestou ani nepokusí zabít a oloupit, což by stejně byla blbost, protože nic nemám.

Chvíli mě vede skrze všelijaké lesní cestičky, až se dostaneme na širší a pohodlnější cestu. Po chvilce nás zastaví muž v normance, s pláštěm a kopím. Díky mé pohotové dedukci je mi jasné, že to je strážný. Představí se jako Erik a tvrdí, že mě dál nepustí a rozčiluje se, že mě Matyáš vede na smrt, a navíc beze zbraně. Po krátké diskusi se shodnou, že můžu jít dál, když si obstarám zbraň. Kde ji podle nic mám u všech čertů vzít? V noci, uprostřed lesa?

Naštěstí je kousek v kopci světýlko, které ale není perníková chaloupka, nýbrž obchodníci. Když k nim dojdu a pozdravím se s nimi, nabídnou mi, že mi nějakou zbraň prodají. Tady ovšem nastává problém, peníze nemám, přes les převést nechtějí a já jim nemám co nabídnout. Navíc vypadají jako ostří hoši a já jsem stále neozbrojen.

Ještě že jsem byl tak prozíravý a vzal jsem si na cestu měch s vodou. V noci v lese člověku vyprahne a to je pak rád za každou kapku vody. Tihle dva nejsou výjimkou.

Pak už je na řadě výběr zbraně. Za nabízený sortiment by se nemusel ani dobrý armyshop stydět a Gondorskou armádu by vybavili raz dva. Snad se tu i pro mě něco najde.

První co mi nabídnou, je sekera, která se tváří, že má skoro dva metry. Když vidí, že ji pořádně ani neuzvednu, nezbývá jim než souhlasit, že to asi vážně nebude pro mě. Chvilku se tak rozhlíží, až mi podají starou, zrezivělou rovnou šavli, která může měřit něco kolem metru. Ta zbraň se mi líbí, tak si jí vezmu. Na rozloučenou ještě dostanu informaci, že v okolí je tábor nebo snad pevnost banditů a že je možné že vězní nějaký Orkistance. Začíná se zdát, že ten úkol zas tak lehký nebude.

Ozbrojen a s požehnáním Erika, jsme se s průvodcem vydali dál.

Plonk! Vššš! Bum! Aaaargh! Ozvalo a ještě než mrtvé tělo mého společníka dopadlo na zem, vyřídili se na mě nepřátelé. Neohroženě jsem se jim postavil, leč proti přesile jsem neměl šanci. Odzbrojili mě, svázali a odvedli do velkolepé pevnosti. Vlastně, co si budeme povídat, jednalo se spíš o takový trampský kemp v lese. Nějaká ta celta, ohýnek, jen kytara chyběla. Zde jsem byl spoután masivními kovovými pouty a tlustým lanem přivázán ke stromu. Lapkové se vydali zpět do lesa. Prý dostali echo, že za mnou jde někdo další.

Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že v táboře nejsem jediný. Kromě našeho věznitele s divným sadistickým kukučem a obuchem v ruce, byli k vedlejšímu stromu přivázáni další. Zde jsem konečně zjistil, že Kubaise nezabili a nezakopali v lese, nýbrž taktéž zajmuli lapkové. Spolu s námi zde byla ještě sličná elfka, která se představila jako Fox a jak jsme se později dozvěděli, patřila k Orkistanu.

Začalo vyslýchání. Bandita Ilda, se rozhodl, že z nás odpovědi vytluče. Mlátil mě obuchem hlava nehlava, náramně si to užíval. Na druhou stranu nutno podotknout, že jsem jeho úsilí kvitoval křikem a sténáním. V podstatě jsem si to užíval také a to nejsem žádný masochista.

Na jeho otázku, kde se nachází tábor Orkistanu jsem postupně ukázal na všechny čtyři světové strany a on i přes to tvrdil, že lžu. Samozřejmě každou špatnou odpověď tvrdě trestal. Bil mě dokonce, i když jsem ho poprosil, aby mi sehnal nějakou veverku, která by mi překousala lano.

Chvíli jsme se s Kubaisem a Fox dohadovali, koho bude lepší mlátit, když tu se vrátil zbytek té zákeřné bandy. Náš věznitel s obuchem z nás byl očividně silně zdeptán, protože stráž předal loupežnici Žofce a sám se vydal číhat na Doroma se zbytkem skupiny.

Když nám nová věznitelka nevěnovala pozornost, začal jsem jíst svůj provaz, jímž jsem byl přivázaný. Byl vážně dobrý a až na pár napomenutí abych toho nechal, mi nikdo nebránil a já ho tak mohl sníst téměř celý.

Během pauzy v jezení provazu došlo kromě tichého hovoru i na poezii. Když jsem tam tak seděl a viděl ty hvězdy na obzoru (hvězdy? Vážně to nebyla Praha?), vybavil se mi Máchův Máj a já si nemohl odpustit recitaci pasáže, kdy odsouzenec mluví ke hvězdám. Sice mě to málem stálo život, nicméně jsem recitál dokončil a kultuře bylo učiněno zadost. Následně jsem se mohl znovu ponořit do zesměšňujících poznámek, na konto loupežnické bandy, které jsem si nadmíru užíval, jakož i celé věznění.

Kubais nám dokonce obstaral nůž a začal přeřezávat Fox pouta.

Táborem se dokonce mihl vůdce tlupy, který byl až náramně podobný tomu Velkému Vlasatému Válečníkovi, který nás na začátek hry dovedl. Bylo hned jasný, že s tímhle frajerem nejsou žádný špásy a na místě nás odpraví, když bude chtít. Naštěstí se dlouho nezdržel.

Fox nám potichu oznámila, že je v zajetí dobrovolně a že ji Orkistan přijde vysvobodit. I když jsem jí věřil, nemínil jsem nic riskovat a dál pečlivě a trpělivě překousával a rozvazoval pouta.

Zbytek lapků se vrátil s nepořízenou a po chvíli ulehli ke spánku. Tím nastal náš čas. Pouta obou mých spoluvězňů byla téměř přeřezána a já, co jsem nesnědl, jsem konečně rozvázal. Když už jsem byl v tom, rozhodl jsem se, že ty pouta zas tak utažený nejsou a ruce z rukavic jednoduše vysunul. Po chvilce čekání se i zbytku podařilo sehnat klíč a osvobodit se.

Rychle jsme posbírali zbraně a lapky pobili ve spánku. Vím, nebylo to čestné, nicméně to bylo nezbytné. Uprostřed vraždění se na nás přiřítil Dorom s tou velkou obouruční sekerou a div že nezabil i nás. Společně jsme se pak všichni čtyři vydali k táboru Orkistanu.

Došli jsme až k mostu přes hlubokou propast. Strážil ji člověk s mečem a štítem. Počkat, není to zase ten Vysoký Válečník? Neobjevuje se tu nějak často? No nevadí, každopádně chtěl vědět, co jsme vlastně zač. Fox mu vysvětlila, že se chceme ucházet o členství v Orkistanu a jaké dovednosti jsme projevili během věznění.

Jak si jistě domyslíte, následoval boj. Přesněji zkouška. Strážce mostu tvrdil, že nemůže bojovat po boku někoho, komu nevěří a koho nezná a že mu máme my tři ukázat, co dovedeme. A protože to je Velký Válečník, dostali jsme nabančeno všichni a svorně stáhly ocasy. To už se na nás rozkřikl, že jsme hlupáci, a že chtěl vidět, co bychom dělali, kdybychom my tři stáli proti němu.

Konečně nám to docvaklo a svorně jsme se na něj společně vrhli. Dorom zuřivě máchal sekerou a my s Kubaisem ze stran útočili na nekrytá místa. Obráncův štít nevydržel údery obří zbraně a potom už to šlo ráz na ráz. Zatlačili jsme našeho protivníka přes celý most a on konečně uznal porážku.

Odvedl nás do nitra hradu, kde to bylo vskutku útulné a pohodlné.

Všichni tři jsme vypověděli, co nás vede ve snaze, být přijat do Orkistanu a protože VVho naše odpovědi zřejmě uspokojili, souhlasil s tím, že nemá nic proti tomu, abychom byli přijati.

To už však přicházel zbytek skupiny. Obklopili nás v půlkruhu a postavili k nám bedýnku o třech zámkách. VV vyzval ještě Bárta a Nashrena, jakožto další dva zakládající členy, aby předstoupili. Všichni tři odsouhlasili naše přijetí a předali nám klíče. My mohli pokleknout k bedně a společnými silami ji odemknout. Trochu trapný a zároveň odlehčující moment nastal, když nám poslední zámek nešel odemknout a my s ním zápasili dvě dlouhé minuty. Za vřelého chichotání a rad celého Orkistanu se nám boj podařilo vyhrát a my mohli nahlédnout dovnitř. V truhlici se nacházely naše varkoče se znakem skupiny. V tu chvíli jsme si je mohli obléci a hrdě se tak postavit, jakožto novopečení členové.

Po závěrečné gratulaci už následoval úklid všech věcí a odchod k domovům. Jakožto noví rekruti jsme měli tu nesmírnou čest nést nejtěžší věci.

Cestou zpět jsme živě mluvili o tom, co jsme právě prožili, dozvěděli jsme se, jak zhruba probíhala příprava a kdo kolikrát a proč umřel. V tomhle směru vyhrál Silun, který dle VVho slov, nejspíš dostane řád Seana Beana, za nejvíc smrtí (celé tři smrti v průběhu dvou hodin).

Postupně jsme se u aut rozloučili a zbytek z nás se vydal na metro, nebo pěšky. Jako s posledním jsem se rozloučil na Florenci s Kubaisem a pak už pokračoval zbytek cesty ve svých vlastních myšlenkách, přehrávajíc si znovu, co se vlastně ten večer všechno událo.

Závěrem musím říct, že jsem z celého večera velmi nadšený. Hra předčila všechna mé očekávání a pocity, které jsem měl v závěru, kdy jsme stáli před nastoupeným Orkistanem, nelze popsat. A nemůžu ani popsat, jak jsem neskutečně rád a hrdý na to, že jsem ve skupině s tolika skvělými lidmi.

Tohle bylo mé první oficiální dobrodružství v řadách Orkistanu a já doufám, že zdaleka nekončíme, ba naopak začínáme a mnoho let nás spolu ještě čeká.

Váš nejnovější člen, Eshin