Memento B5A 2012

aneb proč nezkusit sepsat své paměti od těch nejčerstvějších.

Sedím u počítače a nejméně po šesté odpovídám na ten samý dotaz, položený různými lidmi. Váhám jeslti je to otázka položená ze slušnosti, nebo jestli to je jakýsi dík. Odpovídám jako tradičně: "Dojel jsem dobře, jediná nepřijemnost byla velké množství čumilů. Díky za optání." V tu chvíli se rovzpomenu jak jsem seděl sám a zadumaný na zadním sedadle v autobuse. Na sobě rádoby historické ošacení, které způsobuje, že mě většina cestujících po očku sleduje. Nejvíce pán s notebookem sedící o pár míst vedle mne. Zadumání místy přechází ve spánek. Za pár chvil budu vystaven dalším pohledům v metru a nuceně se smát vtipu: "A ze kterého hradu, že jste utekl vy?" Veliká krosna, plná těžkých věcí, která cestovala se mnou je nyní naštěstí vezena po všech čertech.

Jako řetězová reakce mi v hlavě vybuchují další vzpomínky. Například na nedělní večer, kdy ke mě přišel Jirka Flídr a sdělil mi, že do našich aut se vejde pouze patnáct lidí ze šestnácti, které je potřeba přepravit. Hrkne ve mě, tak nějak je mi jasné kdo to bude. Sděluji svou doměnku Jirkovi, který mě s odbyde: "Je tu přece mnoho postradatelnějších lidí než jsi ty."

Stojíme na improvizovaném lučním parkovišti a dohadujeme se, kdo tedy pojede autobusem. "Bylo by dobré aby člověk který pojede, nejel sám." hřímá Honza Flídr. Holky se snaží zachránit situaci a snad po sté za tento víkend nabízí, že pojedou vlakem ony. Do cesty se jim staví Šibřík, který dává snad ještě absurdnější nabídku - on a jeho sestra pojedou vlakem. Lidé, kteří by měli skutečně jet vlakem, přip. autobusem mlčí. Jsem jeden z nich. Pomalu se odhodlávám a s povzdechnutím nabízím, že pojedu sám. A tak tedy jedu.

Trochu se stydím, že jsem na popsání naší malé absurdní situace spotřeboval již tři odstavce. A to jsem se ještě ani nedostal k veselé atmosféře na autobusové zastávce, podpořené saháním neznámého pachatele na mé velectěné pozadí.

Snažím se rozvzpomenout na něco ze závěrečné bitvy, ale vše proběhlo tak rychle. Skoro tak rychle jako zapomínám detaily toho vyjímečného víkendu. Jisté je, že jsme vyhráli s velikou převahou. A já ač jsem ostatními považován za možná i nadprůměrného šermíře spotřebovávám jednu reinkarnaci. V hlavě mi vytane vzpomínka jak dobíhám na oživovací stanoviště kde nás Hobl dělí na jednotky těžké a lehké. U mne zaváhá, velký štít avšak zbroj pouze prošívaná, doplněná plátovými rukavicemi a helmou. Po krátkých úvahách mne šoupne k těžkým a všechny nás oživí. Tryskem se řítím zpět k řadě svých orkistánců ignorujíc volání: "Štít! Štít! Sem!" lidských generálů. Aniž bych čekal až mi udělají místo, nalétám do řady a zubím se na Bárta, který poslušně drží řadu. S poněkud zlověstnějším úsměvem herně zabíjím tlouštíka, který až příliš mává kopím. Naše řady obkličují ty skřetí, a já vyřvávám poslední zbytky hlasivek, abych zabránil roztroušení našich řad. Nastává slavné vítězství!

Další útržek z mých prořídlých pamětí: Nedělní závěrečná bitva v lese. Držíme pochodovou formaci seč nám naše disciplína dovolí a chráníme karavanu. Na obzoru se zjevuje řada skřetů - střet je nevyhnutelný. Stavíme řadu a pokoušíme se využít stejných taktik jako doposud. Tentokrát však neúspěšně. Naše řada se rozpadá, cítím nepřátelská kopí v zádech a hrdinně umírám v poli. Udýchán vstávám, když v tom kolem mne proběhne voják z jednotky [Trebajn] a huláká cosi o reinkarnaci. Běžím za ním a cestou potkávám mrtvého Bárta. Hulákám na něj něco o reinkarnaci a tak se k mému běhu přidává. K reinkarnaci dobíháme na opravdu poslední chvíli a oživujeme se celí udýchaní. Navzdory naší únavě se připojujeme k nově vznikající řadě a mašírujeme do boje. Odkudsi přilétne šíp a jen náhodou končí v mém štítu. Zapomínám na svou únavu a tryskem vyrážím zabít tři nevinně vypadající skřetí lučišnice. Mé vyběhnutí z řady je vyděsilo natolik, že ještě než dobíhám k první, dává ruku na hlavu, na znamení své smrti. Zaznamenávám, že jsem natáčen kamerou a to mne málem stojí dva životy. Vystřelený šíp jedné ze dvou zbylých lučišnic končí v mém krku (na to jsem měl letos štěstí), proto rychle pokračuji ve své spanilé jízdě a zbylé skřetice potkává stejný osud jako jejich kolegyni. Zapojuji se zpět do řady a začínám boj s majestátně vypadajícím skřetem. Naše řada opět pomalu řídne a ještě než stihnu zasadit protivníkovi finální ránu, nepřátelské kopí mi opět klepe na rameno, navíc podpořeno šípy…

Nesmím také opomenout zmínit ten slavný labyrint. Chyběl v něm už pouze minotaurus. Mnohokrát jsem se v něm ztratil a jednou ho dokonce se svou armádou prošel až na druhý konec, kde nepřítel stejně nečekal a tak se šlo zpět k naší pokladnici s nepořízenou.

Labyrint ač rozsáhlý, skýtá v mé paměti jen málo výrazných vzpomínek, o to méně tři dny po bitvě, kdy tento článek pokoutně dopisuji. Jednu však přece jen vyšťárám: Hledím na řadu elfů, která ustupuje před tou horalskou, je to bitva ve stísněných prostorách a velmi připomíná tréning Orkistanu. Ač se vždy v bitvách hrnu do první řady, bez ohledu na to jak malými skulinami se musím protáhnout, tentokrát vyčkávám. Něco zde chybí. V minutě mi to dojde - velení! Přemísťuji se doprostřed řady, kde je ústup nejsilnější a vlastním štítem brzdím ustupující elfstvo. Vzduch plný dutých zvuků a elfích vzdychnutí rozetne můj, tehdy ještě né tak unavený hlas: "Šibříku, na co tam tak čumíš! Bodej! Bod! Bod! Bod!" Překvapená armáda se zastaví v ústupu a tak ještě přidávám: "Všechna kopí, bodat! Soustřeďte vaše útoky na jednoho!" Řvu co mi hlasivky stačí, přidávám v tu chvíli né tak úplně pravdivé prohlášení, že je nepřátelská řada zatlačována. Z prohlášení nepravdivého se stává pravdivé. Jako mávnutím kouzelného proutku přecházíme z defenzívy do ofenzívy. V momentě prasknutí nepřátelské řady, zbylé jednotky přejíždíme jak rozjetý vlak. Vítězství je tentokrát jen a jen naše!

Sobotní pobitevní nálada je plná nevole. Dříve příjemní společníci k opileckým rozpravám se mění v nevyžádané zboží. Je milé když si někdo na chvilku přisedne k vašemu ohni, o to horší je když u něj už zůstane. To byl přesně případ trpasličích soudruhů, neštítících se navážet se do elfů, u elfského ohně a zabrat lavice bez povolení pozvanou černou svoločí. Verčin spásný nápad jít se vykoupat do Mácháče a uniknout tak na chvíli ponuré atmosféře vítám. Na sraz u kadibudek přichází i Xandr, Šibřík, Monika a Manka. Cestou vyprávíme historky zažité téhož dne, citujeme Máj a necháváme se Xandrem přemlouvat, ať se jdeme vykoupat. Ještě než dorážíme na místo, nadhazuji strašidelné fámy o placených plážích, které se naštěstí neuskutečňují. Vybraní vhodného místečka na pláži nezabralo dlouho a proto se s také nekoupajícím Šibříkem usazuji a žvýkajíc chleba s lučinou pokoutně sleduji opláštěné, převlékající se postavy. Ty samé postavy, které před chvílí seznaly vodu nejen ne-studenou, ale dokonce příjemně chladivou. Příjemně chladivou jí shledával rovněž Xandr-naháč, který s řevem vběhl do vody a z běhu volně přešel do plaveckého stylu motýlek (alias velrybí zadek). Pro případ, že by jeho nahota nebyla zaznaménána, raději se ještě drápe na plošinu vznášející se nad vodou a skáče z ní šipku zpátky do oné příjemně chladivé vody. Po přiblížení k souši z neznámých důvodů vyžaduje ručník, aby se mohl zahalit…

Snad celou zpáteční cestu je probíráno vytěsnění trpasličích spolubojovníků. Všem je trapné sdělit natvrdo cizím lidem náš postoj. Po příchodu do tábora, tvoříme hlouček orkistánců na který trpaslice hledí s nedůvěrou. Spolu se Šibříkem se ujímáme role hlavních vyháněčů a je nám tak souzeno už nikdy nespatřit úsměv na tvařích vyhnaných spolubojovníků. Náladu nám zlepšuje Verčin Twister, maso a pořádná dávka táborových písní.

Sobotní závěrečná bitva v lese byla ve znamení ukopnutých palců a hlav v mrákotách, ale díky dobytému vítězství to stálo za to. Inu při plnění složitých taktik se s oběťmi počítá.

A když už mluvím o sobotě, nemohu nezmínit jistý epický okamžik, při kterém se naše elfí armáda ubránila nájezdu tří jiných nepřátelských armád a to dokonce ze tří stran! Neznám přesné počty nepřatelských armád a dokonce ani momentální počet té naší, nicméně už samotná představa, ubránění bodu ze tří stran mi příjde úžasná.

Čím více se snažím paměti psát, tím rychleji je zapomínám. Zůstalo už jen pouhých pár nehrožených vzpomínek, o které se s vámi hodlám podělit…

Je sobota dopoledne, a naše odtržená elfská frakce sousedí se skřetí a lidskou državou. Naše pozice je výhodná, pročež máme z jedné strany svah a možná i díky této výhodě odrážíme několik skřetích výpadů. Při obraně naší pevnosti bohužel několikrát umírám a díky tomu se dozvídám čas potřebný k reinkarnaci. Naši lidští sousedé se nezdají býti příliš silní a jejich sýpky příliš plné a právě proto několikrát odmítáme nabídku spojenectví. Jednou dokonce v nestřeženém okamžiku plundrujeme jejich už tak chabé zásoby. Tento fakt mám z první ruky, jelikož jsem byl velitelem bleskového útoku, který měl za cíl zabít to málo co v pevnosti žilo (mrtví nemluví :) a hlavně zrekvírovat veškeré zásoby…

Popis bujarých událostí, které se udály o pátečním večeru si snad raději nechám pro sebe. Řeknu vám jen, že jsem byl pravý pivní skaut a medovinový andílek zároveň, což vedlo k mnohým písním, eunušímu hlásku (kdy jsem se snažil přizpůsobit vysokému zpěvu děvčat), skupinovým objetím (nebo snad obětím?) a samozřejmě stanovým historkám.

Rád bych sepsal mnohem více slohově nestálého balastu, který se neohlíží na gramatiku-či stylystiku, ovšem mé vzpomínky už nejsou tak jasné, jako tomu bylo před čtyřmi dny, kdy jsem článek začínal psát. Proto už jen dodám, že jsem si letošní bitvu užil snad více než kdy jindy…

Vámi (platonicky) milovaný Velký Vůdce