Krysův deníkový zápis z Bitvy Pěti Armád 2013 aneb Nováčkova balada

Psaní se věnuju už nějakou dobu, píšu často a rád. Nepíšu ovšem reportáže, povídky, fejetony ani úvahy a tak jsem se tímto článkem vydal na neznámou půdu. Jedná se tak o jakýsi deníkoidní zápis, sledující proud mých myšlenek během mého prvního B5A. Doufám, že se bude líbit a snad ho někdo dočte až do konce.

Mladý a nezkušený zatím jest...

Už od chvíle, co jsem poprvé nad hlavu pozvedl neforemnou dřevěnou tyč obalenou molitanem a za citace hlášek z Pána Prstenů s ní přetáhl kamaráda po hlavě, jsem měl B5A před očima jako jakýsi ideál. Modlu, něco nedosažitelného, co symbolizuje konec dlouhé cesty, lemované spoustou bitev, na jejímž začátku jsem stál. Ale nevěřil jsem tomu, že bych to někdy dotáhl do tak vysoké ligy. Vždyť můj kostým sestával vždycky maximálně z varkoče a páru rukavic. A zatímco za kostýmy, které jsem znal z fotek z B5A by se nemuseli stydět ani v Hollywoodu, za ten můj by se museli stydět i na druhořadém vesnickém maškarním.

 ...Vykročil vpřed, prachem cest...

 Ale jak už je tak u mě zvykem, přišel jsem ke všemu jako slepý k houslím a to tak, že slovnímu spojení „na poslední chvíli“ jsem dal nový význam. Asi měsíc před dnem D se mi ozval kamarád, že jeho spolubojovník nemůže jet, nějak se to semlelo a já byl najednou na soupisce registrovaných elfů doufaje, že do bitvy se všechno zařídí samo. Nezařídilo. Cca o týden později se dostavily první problémy. Zjistil jsem, že moje peněženka je prázdná jako toulec elfího lučištníka po boji a tudíž si vysněný epesní kostým jen tak nepořídím.

 …Nerozvážnost stihl krutý trest...

Zde mi ovšem podal pomocnou ruku Bárt. Budiž navždy blahořečen za to, že mi dovolil s ním v nelidských podmínkách otročit ve skladu pro maraton. A zatímco mi s každým zabaleným letákem exponenciálně klesalo IQ, zvětšoval se rozpočet na nákup vybavení. Můj mozek byl prací otupen natolik, že jsem dokonce odkýval noční směnu následovanou ranním dobrovolnictvím. A tak jsem s Bártem po boku strávil devět hodin v noční Praze, dvě hodiny spánku v KFC nonstopu a čtyři hodiny práce na maratonu následované třihodinovým spánkem pod pultem šatny. Ale dosáhl jsem svého!

...Avšak úmornou prací spasil svou čest...

A tak, když jsem konečně opustil temnotu skladu a opět spatřil denní světlo, věděl jsem, že tahle bitva bude stát za to. Nakoupil jsem kalhoty a tuniku, půjčil jsem si zbraně a také kápi a prošívanici a ještě pár dalších super věcí, které jsem měl na sobě poprvé. To zbýval poslední týden a události zase nabraly nový směr. Kamarád to odřekl, Jakub to zase odkýval a přestože jsem tomu nevěřil, podařilo se mi sehnat mu do týdne slušný kostým. V ten moment se také Bárt poprvé zmínil o tom, že bychom se mohli ubytovat s jeho šermířskou skupinou. Wow, to by bylo! Hm, jen jestli tam zapadnem?

Intermezzo – Cesta a ubytování

Slovo hektický nedokáže zdaleka vyjádřit, jaká byla naše cesta. Ale nemám mu to za zlé, žádné slovo to nedokáže zachytit do detailů. Měli jsme jet vlakem, já byl doma, měl sbaleno a čekal až se dostaví Orkistanská spojka, co mi odveze hlavní zavazadla. Tak se také stalo, ale o něco později, než jsem očekával. Proto asi hodinu a něco před odjezdem volám Jakubovi, že jídlo nakoupím cestou a sejdeme se na nádraží. V tu chvíli taky zjišťuji, že musím mít potvrzení od rodičů a kartičku pojišťovny. Obojí má máma. A ta je v práci. Někde u Palmovky. A ručička hodinek se pomalu ale jistě blíží odjezdu.

...A tak zachránil zázrak, ty dva živé tvory...

Nevím, jakou černou dírou jsem prošel, ale na nádraží jsem dříve než Jakub. Když konečně dorazí, postavíme se do fronty tak dlouhé, že by se za ni nestydělo ani Colosseum. Lístky obdržíme asi 2 minuty před odjezdem. „No kluci, to máte co dělat, je to to nástupiště nejvíc vzadu,,“ komentuje to pokladní. Je jediný způsob jak to stihnout. Kouknu na Jakuba, on pokývá hlavou. Pak bez varování vyrazíme na zběsilý úprk, jaký si, co se stylu týče, může klidně podat ruku s během animovaných postaviček.

…Jen zásob jídla, neměl jsem zrovna hory...

Ale najedou jsme na místě a máme konečně klid, pokládáme věci a děláme si pohodlí. Fíha, opravdu jsme si zaplatili takhle luxusní přepravu? Začínám být na pochybách. Ukáže se, že oprávněně, protože jsme ve špatném vlaku. Jestli tohle není vhodná doba na facepalm, tak už nikdy. Po krátkém přesunu opět usedáme na sedadla ve vlaku, tentokrát v tom správném. Jenže kvůli tomu spěchu jsem zapomněl nakoupit. Mám jen šest kusů jídla na celý víkend. Šest jablek.

...Dorazili jsme na louku, uprostřed fauny a flóry...

Hned po příjezdu na tábořiště se poprvé setkávám s členy Orkistanu, i když důkladné představení proběhne až večer u ohně. A také se potkávám s kamarády skauty. Super, rád je zase vidím. Čekal jsem je, vždycky si mě najdou. A to je také ten moment, kdy se pro změnu potkává Orkistan se Šturmou. A můžete si být sakra jistí, že na něj jen tak nezapomene.

...A nutno říct, že stále mi nedošly fóry...

Po schválení zbraní přichází čas na úvodní scénu, kde se vlastně alespoň z části dozvíme, proč jdeme rubat ostatní. Představení je zakončeno pokřikem Utúlie'n aurë. Nechci být outsider, řvu to taky. „Bárte, co ten pokřik vlastně znamená?“ Nevím, ale řveme to každej rok.“ Cestou zpět přesvědčíme Jakuba, že každý elf musí mít podle nových pravidel elfské jméno a on tak hrdě přijímá námi stvořené jméno Moloch Amras, přičemž jsme se s Bártem den předtím shodli na tom, že to evokuje maďarského elfa, který se celý den cpe čabajkou a poslouchá Bélu Bartóka. Na závěr večera ještě od VéVého obdržím krátkou lekci o výslovnosti čarodějných zaklínadel, zazpíváme si pár našich klasických hitovek a jdu spát.

Den první – Šavle, kopí a kladivo

 ...A tak zakut byl v blyštivé zbroji...

 Přišlo ráno, s ním čas sníst si jedno jablko a obrnit se do boje. Z mého pohledu byl můj kostým doslova famózní. Jistě, když jsem stál vedle zbytku skupiny, byly vidět jisté nedostatky, ale díky varkoči a suknici (obojí Orkistan Classic, jestli se nepletu) jsem alespoň vypadal, že někam patřím. Brzy jsem ale zjistil, že s dobrým kostýmem přichází i velká zodpovědnost. A hlavně velké nepohodlí. V ten moment co jsem si natáhl prošívanici a půjčená železná ramena, veškerý komfort co mi zbyl, se zvedl, sbalil si a odletěl někam do Tichomoří.

 ...Vyráží do boje a trochu se bojí...

 Trochu mě zarazil fakt, že Bárt, oblečený ve zbroji, jakou by mu záviděly i zásahové oddíly, dostal jen o jeden život navíc. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale cestou do našeho prvního ležení jsem to nechal plavat. Ze začátku byli lidé, trpaslíci a elfové rozděleni a válčili mezi sebou. Netrvalo dlouho a v duchu jsem si zapsal jednu poznámku – to, že jsem měl vždycky mizerný kostým, mělo svoje výhody. Byl jsem rychlý a hbitý, zatímco teď jsem nabalený jak Inuita, pohyblivý jako kareta a bylo mi vedro jako v devátém kruhu pekla. Ono ne, že by to bylo až tak těžké a nepohodlné, jen to byl nezvyk a nečekaný vývoj událostí. A to byl teprve začátek.

 ...Spatřil brzo, skřety, draka...

 Událo se pár nevýznamných menších střetů o zlato (které se stejně nedalo předat bez toho, aniž by příjemce někdo zabil), spíš taková příprava na to hlavní. To hlavní se dostavilo přímo uprostřed většího boje „elfové versus lidi versus trpaslíci“. A „to“ byla Temná armáda, která se bez varování doslova přelila přes blízký kopec a během mrknutí oka vykousla díru do chaotické, narychlo zorganizované obrany stran dobra. Bitva byla epická. Ne snad, že bych v ní sehrál nějakou větší roli , ale díky atmosféře.

Elfové měli špičaté uši a helmy, co vypadaly jako zvonky, trpaslíci měli dlouhé vousy a stejně jako lidi, byli často zakuti v železné zbroji, ale žádné z těch kostýmů se ani zdaleka nevyrovnali skřetům. Rezavé železné pláty, kožešiny a masky, plus ještě dokonalý nástup na scénu, daly dohromady zážitek, jaký jen tak něco nepřekoná. O nějakou chvíli později ještě všemu nasadil korunu „příjezd“ draka Šmaka. Jeho hrůzný vzhled zasel strach do srdcí mnoha statečných válečníků, prostě krása. Jo a taky přejel Bárta.

...Zkusit novou zbraň ho láká...

Měl jsem od kamarádů půjčený pukléř a meč/šavli. Za těch pár bitev, jaké jsem před B5A vybojoval, jsem si k této kombinaci vytvořil kladný vztah. Předem jsem samozřejmě počítal s tím, že v řadě stát nebudu, přece jen s takovou výbavou se nejlépe obíhá. To byla moje předběžná představa. Realita byla jiná. Záhy jsem zjistil, že on se velmi špatně obíhá dav, sestávající z několika set nepřátel. Kor, když se ten chumel ještě ježí píkami anebo ještě lépe, je po stranách nějaký ten lukostřelec. A tak netrvalo dlouho a nabyl jsem dojmu, že jsem tam úplně zbytečný.

Při obraně kopce ovšem nastal obrat o 180 stupňů. Přesvědčil jsem totiž Jakuba, aby mi zapůjčil kopí (které bylo tuším Šibříka, tímto mu zpětně velmi děkuji!). Na bitvách jsem zažil spoustu zajímavých momentů a emocí. Ale nic se nevyrovnalo pocitu, držet v ruce kopí. Stačilo mi s ním bojovat pět minut a už v mém osobním žebříčku překonal všechen ostatní arzenál, s jakým jsem kdy měl tu čest vstoupit do bitvy.

Zkrátka neznám lepší pocit z bitvy, než si bodat do někoho, kdo si do vás ani náhodou bodnout nemůže. Píky jsou neohrabané a kopí je lehce vyvede z míry, obyčejný meč na vás nedosáhne a jedinou hrozbou, když stojíte v řadě, tak zůstávají střelci. Bojoval jsem s ním s úspěchem po zbytek dne. Jediné, co mi trochu kazilo náladu, byly zdlouhavé přesuny a čekání. Ani absence vody příliš nepotěšila.

...U brodu začal ztrácet elán...

Takovým zlatým hřebem soboty byla, krom závěrečky, bitva o brody. Hned z kraje jsem ztratil ze zorného pole VéVého a Orkistánce, jakých se mi doteď dařilo jakž takž držet a tak jsem prostě následoval dav elfů. Quest jako takový byl vymyšlený a provedený brilantně. Škoda jen, že veškerá strategie a organizace vzala brzo za své. A tak trochu paradoxně, rozválcovali nás skřeti, protože byli lépe sehraní, drželi formaci a taktizovali.

...Závěrečka však byla skvělá...

Světlé strany se ovšem vzchopily a závěrečka byla doslova masakr. Ani nevím, jak se to přesně stalo. Bitva začala, na našem pravém křídle se objevilo slabé místo a v reakci na to, se tam vydal celý Orkistan. Nepřátele jsme okamžitě zatlačili zpět a doslova jsme prošli skrz, protože na jejich křídle byl odpor skoro nulový. Pak jsem se jen otočil a zjistil jsem, že je po bitvě. Když tak nad tím zpětně uvažuji, byla to asi historicky první závěrečka, kterou jsem přežil až do konce. Přičítám si v duchu další imaginární úspěch na konto. Zamrzelo mě jen malé nasazení draka. Přece jen, vytvořit ho muselo dát obrovskou práci a tak by si zasloužil větší využití.

...A šéf navíc vyhrál, arénu s kladivem...

To jediné, na co jsem myslel cestou do ležení, bylo, jak si konečně sundám zbroj a prošívanici, někde padnu na zem a uvedu se do stavu hibernace. Ale dlouho mi to nevydrželo, protože na programu byly arény. Samozřejmě jsem se nehodlal hlásit, přece se nenechám rozválcovat a přímém přenosu před tolika lidmi, ale šéf si nenechal hospodskou rvačku na nože ujít. A podařilo se mu nemožné. Vyhrát může každý, kdo umí šermovat a má nůž. Ale vyhrát hospodskou rvačku na nože bez nože, to je teprve umění! A věřte mi, nic nedodá souboji na nože větší šmrnc než kladivo.

…Vítězství oslavíme, řádně ho zapijem...

Když nastal čas večeře, zkonzumoval jsem opět část své „objemné“ zásoby proviantu a od Bárta jsem vyfasoval kus salámu. Ostatně, strávili jsme pár chvil hraním Mexické plichty (pro případné zájemce - http://www.aragorn.cz/clanky/mexicky-pat/), takže jsem zdaleka nebyl jediný, kdo od něj vyfasoval kus salámu. Chvíli jsme zpívali a velkou část večera jsme s Jakubem poslouchali koncert v hospodě. Bylo to tématické, bylo to super, ale stejně mě štve, že jsme minulý rok prošvihli LuŠtěLu. Večer se mi ještě Bárt s Jakubem dobrých deset minut smáli, páč můj spacák nejde zapnout (takže to je defacto deka, zatím se jen pochechtávali) a má na boku ještě velký nápis OpenAir (to bude to, co je dorazilo). Nakonec jsem se slovy “Pánové, jestli ráno první věc, co uvidím, bude Šturma, tak se asi zastřelím“ usnul.

Den Druhý – Šturma, slamáky a suknice

...Otevřel oči a spatřil Šturmu...

Ráno nás vzbudilo vyřvávání kohosi, kdo došel k názoru, že je čas vstávat. “Chci z každého stanu vidět ruku venku, abych věděl, že jste vzhůru!“ ozývalo se. Jakkoli jsme se ten moment snažili oddálit, křik se stále přibližoval, až bylo jasné, že ten rámus je směřován na nás. Pak se událo něco, co si zaslouží podrobnější pohled. Bárt zakřičel: “Tady nikdo nespí, my jsme zásobovák, tady je jen jídlo“. Asi o milisekundu později se zvenčí ozval nám známý hlas: “Super, takže můžu dovnitř!“ a o pár zlomků vteřiny později se už rozepnul zip a mezi nás tři a naše vybavení (už tak jsme byli dost namáčknutí) se zničehonic vměstnal Šturma. Nikdo jsme ho nečekali a nezmohli jsme se na odpor. Můj mozek doteď není schopen pochopit, za použití jakých čar a kouzel se tam tak rychle objevil. Je to jedna z těch věcí, mezi nebem a zemí, která zůstane navždy neobjasněna.

...Razím zpět do boje, chystejte urnu...

Každopádně nikdy jsem nebyl víc vzhůru než v tu chvíli. Taky už bylo načase, odchod se už blížil. Navlékl jsem se zpět do kostýmu, tentokrát do jakési „light“ verze, protože jsem došel k názoru, že chci po boji alespoň trochu působit jako člověk (ehm, tedy elf). Také jsem si od Jakuba půjčil suknici. Celý předchozí den totiž nadával, jak se v ní po lese špatně běhá a já mu to odmítal uvěřit. Ostatní je taky mají a náhodou to vypadá i vcelku pohodlně. A tak jsem se mu rozhodl dokázat, že mám pravdu. Neměl jsem.

...Zranění utržil, nejméně sto...

Nikam jsme nespěchali a směr bojiště jsme vyrazili o pár minut později. Tou temnou stránkou tohoto konání byl fakt, že jsme bojiště nenašli, na druhou stranu, nebyli jsme jediní, co se ztratili. Po chvíli jsme úvahy na založení vlastního státního zřízení zavrhli a po přelezení pár kopečků jsme nalezli ztracené druhy.

Následovala bitva se slamáky a katapulty, na jakou mám pár zajímavých vzpomínek. Za prvé jsem to poprvé schytal z několika metrů šipkou do oka a tak jsem si na vlastní oči ověřil, že zbraně na B5A jsou skutečně bezpečné. Poznámka číslo dvě se týká terénu, kdy všichni museli neustále běhat z kopce a do kopce mezi bitvou a respawnem, větší rovinka nebo alespoň menší vzdálenosti by neuškodily.

Hlavním tahákem ale byl katapult, který se doopravdy stavěl a všechny části dohromady skutečně stvořily obléhací stroj. Což mi přišlo fantastické, jedinou vadou na kráse byl účinný dostřel cca 5 metrů, 6 pokud vál příznivý vítr. A nechci znít jako rádoby odborník na tyhle věci, ale přišlo mi to málo. Ale stejně jsme si z něj párkrát pro radost vystřelili a nakonec jsme ho i donesli na závěrečku. Byl docela těžký, což mě přivedlo na myšlenku, že největší škody by způsobil, kdybychom ho pustili veliteli skřetů na nohu.

...Na konci poznal, že suknice je zlo...

V mezičase se ještě událo pár menších bitev, jako předzávěrečka nebo bitva s medikem Šturmou a šamany, kdy jsme v zápalu bojechtivosti omylem dobyli skřetí spawn, což jsme zjistili příliš pozdě. Vše ale postupně směřovalo k jedinému cíli – závěrečce. Naše nastoupená armáda budila respekt, zatímco spojené síly horalů a skřetů budily strach. Pak to začalo. Velitelé řvali rozkazy a řady se začaly přibližovat.

Dokud jsme postupovali dopředu, neměl jsem s tím problém. Jakmile nás skřeti začali zatlačovat zpátky, zjistil jsem, že pokud v ní neumíte chodit, suknice je opravdu zlo. A tak zatímco ti méně odvážní vedle mě se prostě otočili a utíkali zpět, já, přestože jsem měl stejný úmysl, jsem si couvaje jednou rukou natahoval suknici, ktarou jsem si přišlapával, a druhou se snažil držet kopí směr skřeti. Mohlo to možná vypadat jako heroický čin, ve skutečnosti ale za vším stála moje neschopnost. Nezbývá tak než doufat, že nejsem zachycený na žádných fotkách či videích a to, co se tam stalo, se brzo ztratí v propadlišti dějin.

Na závěr chci konstatovat, že i přes původní strach z neznáma jsem si akci velmi užil a to hlavně díky lidem kolem. Rád bych vám tak všem poděkoval za azyl a chvilkové zařazení do skupiny, bez vás bych byl nejspíše ztracený.

...A tak konečně končí, Krysův příběh.

 Nebuďte na pochybách, zda další přijde.

 Za skvělý víkend, po boku nových bratří.

 Orgům, skautům, Orkistanu, mé díky patří.

 P.S. “Utúlie'n aurë!“ znamená “Ten den nadešel!“.

 P.S.S. Navzdory počátečním problémům s proviantem, domů jsem přivezl dvě jablka.

Autoři fotek jsou Manka a Šibřík.