Kladivovo přiznání

Vždycky jsem se chtěl do arény přihlásit, lákaly mě jednoručky nebo souboj s nimi obohacený o štít. Letos tomu byl nejblíže boj s libovolnou zbraní nebo tvrdý souboj. Ani jedno není můj šálek čaje, ale počkat… jsou tam ještě krátké zbraně. Souboj krátkou zbraní může být o to větší zábava. Utíkal jsem tedy do orgoviště, kde jsem se přihlásil...

"Takže jsi tu dýku nakonec nechal doma?" Ptám se Siluna "Vypadá to tak." smutně přikyvuje Silun. Obcházím ještě pár spřátelených táborů, vypadá to, že kdo má, tak s ní chce v aréně bojovat. Nedá se nic dělat, snad mi ji někdo půjčí na místě.

Slyším rozhodčí číst mé jméno ze seznamu účastníků "Hospodské rvačky na nože" a vstupuji do arény beze zbraně. Šuškání přihlížejícího davu se mění ve smích, když do něj hulákám, zda-li někdo nemá na půjčení zbraň. Spustí se lavina vtípků, ten mi nabízí lžíci, onen zase ostrou kovovou kudlu. Stojím si v rohu s prázdnýma rukama a po odstartování nasazuji basetí výraz, který by snad mohl odehnat možné kruťase. Hra začala rychle, nejbližší bojovníci se ihned postavili proti sobě a začali bojovat. V tu ránu jeden z nich padl, bojovník v bílé tunice a kostkovaném kiltu s malým kladívkem. Rozebíhám se k němu do středu arény, avšak náhlý pohyb upoutal živého bojovníka, který stál opodál. Jeho dýka mne zasáhla do zad, když jsem běžel pro zbraň mrtvoly. Padám k zemi, jsem mrtvý. Bylo to rychlé. Posměchu bylo jen trochu, má první aréna skončila rychleji, než bych si přál. Ani jsem neměl šanci ukázat, co ve mě je…

"To bylo naše zahajovací kolo a tento udatný válečník získává první bod, po získání druhého postupuje do finále." informuje diváky Berethir, komentující zápas. On ještě není konec? Má cenu v tom vůbec pokračovat? Šance nejsou zrovna vysoké, do konce je daleko. Soustřeď se. Ten v kostkovaném kiltu. Škrábu se na nohy a zaujímám místo vedle dotyčného. Opět odmítám nabídku diváků využít jako zbraň hliníkovou lžíci a po startu hry…umírám. Zase a znova. Nevím kolik kol uběhlo, ale vím, že do finále se zatím nikdo nedostal...

Hra je opět odstartována a já nasazuji svůj bezprizorní výraz. Válečník s kiltem opět padá jako první, tentokrát v mé blízkosti. Běžím k němu a cestou uhýbám sečné ráně - po druhé už na to nenaletím. Beru zbraň z rukou překvapené mrtvoly a dav burácí. Stavím se ke svému prvnímu oponentovi a po krátkém boji mu zasazuji smrtelnou ránu. Jsem oceněn další salvou řevu ze strany diváků. Následující oponent je tvrdší oříšek, souboj končí sousekem. Oba padáme mrtvi k zemi. Byl jsem tak blízko a nyní přece tak daleko. Vracím zbraň válečníkovi s kiltem.

"Největší master, by měl jít doprostřed arény." komentuje situaci Berethir. Ne děkuji. Kdybych byl minule nezískal zbraň, možná bych o tom uvažoval, abych dokončil svůj dobře načrtnutý profil šaška. Hra začíná a já běžím na jistotu. Mrtvola držela kladívko pevně – věděla, kdo si pro něj přijde, avšak mé trhnutí bylo ještě silnější a já jsem opět vyzbrojen a s podporou diváků v zádech. "VéVé předvádí taktiku kradení zbraní." hlásá komentátor za všeobecného veselí. Můj další oponent končí na zemi poklepáním kladívka na rameno. Neorganizované pokřiky obecenstva, jako např. "Ty v tom zeleným, do toho!" nebo "Hej, ty beze zbraně!" se mění v organizované skandování: "Kladivo! Kladivo!". Pokouším diváky rozmáchlými gesty a vysílám polibky do části davu, odkud se ozývá brblání. Smích se mísí s řevem a já jsem jako ve snách...

Další kolo, další problém se zbraní. Krátce po začátku hry se však ozve z davu: "Vévé!". Neznámý vytahuje z pochvy obalenou dýku a hází jí do arény. Běžím s větrem o závod a s výskokem jí chytám. Dav mě odměňuje dalším řevem. Blíží se však oponent, ten, se kterým jsme se vzájemně zabili. Uhýbám několika útokům a zasazuji ránu, ale co to? Rukáv mi rozčísla jeho čepel. Sousek? Vím, že jeho čepel prošla látkou, ale zásahem si nejsem jistý. Obracím se na svého oponenta, který po svižné domluvě potvrzuje zasažený pouze rukáv. Stavím se na okraj arény a sleduji rychlý souboj dvou bojovníků. V opačném rohu vidím dívku, v očích lesk, jak se kradmo přesouvá ke své budoucí oběti. Jak prosté, dělám to samé. Válečník v kostkovaném kiltu s kladívkem dostává mou ránu do zad. S nevěřícným výrazem ve tváři se na mě otáčí a pak padá mrtev k zemi. Dav protestuje. Dozvídám se něco o "špičatých uchech", dívčích praktikách a o cti. Dívka v modré prošívanici se proti mně staví ve střehu, za který by se nemusel stydět kdejaký válečník. Calwë bude zatím nejtvrdší z oříšků, který mi byl naservírován. Uhýbám několika energickým výpadům a sám se snažím o zásah. Přehlídku seků a úhybů, která následovala, poté ukončil zásah do ramene. Dav bučí a Berethir oznamuje "Vybučen!". Bučení si v tu chvíli vykládám jakožto nesouhlas s dívčí prohrou. Také bych se raději koukal na ladné křivky zakryté gambesonem, než na sebe. 

Začíná první hra, ve které se nemusím starat o opatření zbraně. Vedle mne se najednou objeví Calwë. Zbavit se silného oponenta by nebylo od věci. Posunkem jí naznačím, že si s ní přeji bojovat. "Tak dobře, ale tentokrát prosímtě né do obličeje." Obličeje? Tak proto to bučení. "Promiň" - basetí pohled. Následnou rychlou výměnu ukončuje můj podlý zásah do její ruky. "Au" hlesla a s nakvašeným výrazem se stahuje k okraji arény. "Promiň, nepočítej si to." gestikuluji zapůjčenou dýkou. Né snad, že bych byl takový gentleman. V boji se neznám k protivníkovi libovolného pohlaví, ale jednak jsem si pořádně neuvědomil, že ruka je v souboji na dýky zásahovou oblastí. Druhak mě zkrátka a jednoduše hryzalo svědomí kvůli tomu obličeji. Souboj tedy pokračoval. Tentokrát mě už vůbec nešetřila, ač její rameno stále místy skýtalo prostor pro zásah. Za pokřiku obecenstva jsme si vzájemně vyměňovali útoky a úhyby. Pak to přišlo, při výpadu se vždy člověk odkryje a teď to bylo víc než kdy jindy. Počkal jsem, až budu mimo dráhu útoku, a zasadil jsem jí čistou ránu do onoho proklatého ramene. Její dýka však neztrácela čas, bleskově změnila směr a už se proti mně opět řítila. "Zpět! Zpět!" křičím panicky v duchu sám na sebe. Útok mě minul, avšak moje nebohá kolena nevydržela všechen ten nápor a já i s úhybem klesám k zemi. Bůh ví, proč ještě máchám dýkou směrem ke své oponentce, přestože vím, že už je po všem. Pád nakonec skončil pouze na koleni a já se zvedám tak rychle, jak únava mi dovolí. To, že nikdo nezneužil mé kreace, přičítám do jedné z mnoha šťastných náhod. Po bližším přezkoumání situace však zjišťuji, že už nezbyl nikdo, kdo by mi mohl ublížit (jsou mrtví Dave...všichni jsou mrtví).

"Necháme našeho šampiona chvíli vydechnout." Hlásí blahosklonně komentátor, ale ani ne za minutu se ozývá znova: "Už můžeš, ne?" Nebyla to otázka, ale nač oddalovat nevyhnutelné. Zbývá jen vyřešit nepříjemné překvapení… zapůjčená dýka pochopitelně patřila druhému šampionovi, jaká ironie. Naštěstí se zjevuje válečník v kiltu, s dobře známou zbraní. 

Stojíme proti sobě. Nyní to myslím smrtelně vážně. Nedostal jsem se do finále, abych v něm padl. Natahuji kladívko blíž ke svému oponentovi, abych ho ohrozil svou směšnou zbraní. Tančíme spolu valčík seků a mrštných úhybů. Seká po natažené ruce s kladívkem, seká po nohou. Odhaluje své nejčastější kombinace útoků. Stojím jak socha a pozoruji jeho bojový styl. Tu uhýbám nohou, tu rukou. Jeho reflexy jsou skvělé. Posílá mi nečekaný útok - vodorovný sek po mé ruce se zbraní. "Smrtící výhoda pro Jatica" opět komentuje Berethir - já se však usmívám. Je to opravdu všechno co má? Věřím si a už znám povahu jeho útoků. Příští zásah bude můj. 

Pochoduji po mokré trávě v aréně a hledám místo, kde začnu souboj. Drny opravdu nemám rád a stačí, že škorně tak klouzají. Opět proti sobě stojíme. Lépe řečeno já opět stojím jako sloup. Oponent kolem mě tančí. Tolik zbytečně vydané energie… chyba mnohých. Přibližuje se, snaží se mne také roztančit. To jsi uhodl. Jeden okamžik jsme tak blízko, že zvažuji útok. Měním postoj do patřičné pózy. Můj oponent se přizpůsobuje. Jakmile zaútočím, odpoví mi bernou mincí. Měním povahu připravovaného útoku, oponent taktéž. Přejímá iniciativu, mění postoj a já stejně jako on předtím také. Náš souboj připomíná tanec víc než kdy jindy. Tanec bez seků a úhybů. Souboj, kdy oba přemýšlíme o víc než krok dopředu. Pohybujeme se arénou a diváci jsou již netrpěliví. "Hoď to po něm" volají nejspíš na mě. Řvouni nevidí ten půvab. Vyměňujeme si s mým oponentem pár souseků. Kladívko ochutnává smyšlenou oponentovu krev. A pak je to tady. Má záliba - rameno. Platný zásah od outsidera do favorita. 

Poslední kolo. Je to buď a nebo. "No pánové, to jsem na vás zvědavý." Hlesl megafon. Jatic rychlý nástup do mého (jak si jistě myslí) strnulého střehu. Zbrklá taktika, která připomíná boxera. Mávání rukama, rychlé přešlapování. Možná už ho to nebavilo. Co je ale jisté je má rána do oponentova hrudníku. Rychle uhýbám jeho dýce z opačného směru a zvedám ruce na znamení vítězství. Je tohle vůbec možné? Tolikrát zmiňovaná čest a sláva! Co na tom, že její trvání má jepičí život!

"Vévé pojď, něco dostaneš." láká mě Berethir zpět do arény. Sotva jsem podal klečícímu oponentovi ruku, z arény jsem prchl. Ceny předávají spanilé dívky z Draconicy a já dostávám nádhernou měkčenou dýku s dřevěnou střenkou a koženou pochvou. Tak nyní už mám i s čím bojovat a stačilo jen vyhrát arénu s dýkami. Spektakulární. S dívkou, od které jsem dostal cenu, na sebe rozpačitě koukáme. Obecenstvo neponechává nic náhodě a skanduje: "Pusu! Pusu!" Jak já bych si přál mít tehdy u sebe kapesník. Dotyčná naštěstí není z cukru a dopřává obecenstvu žádané divadlo...

Co dodat na závěr? Jestli šlo o štěstí, nebo o schopnosti? To, co někteří z nás viděli, bylo štěstí mytických rozměrů. Štěstí, že jsem někomu vytrhl zbraň. Štěstí, že mi jí druhý šampion hodil do arény (i když k tomu mí věrní členové pomohli). Štěstí, že tohle a támhleto. Ale víte, co se říká, odvážnému štěstí přeje. A tohle byla odvaha na hranici nebetyčné hlouposti - prohra by mou hloupost zpečetila. 

A ještě poslední věc, celé toto divadlo nějaký dobrák zaznamenal na kameru a pochopitelně nahrál na ty internety. Už tak nemám rád videa z larpů, ale toto mě donutilo smazat tento rozepsaný článek. Jen díky nastavenému zálohování jsem se k němu mohl po vystřízlivění vrátit a dokončit ho. Video nezachycuje tu atmosféru, tu epiku…jen dva borci se tam řežou za křiku ostatních - nuda, trapné.