Gothic 2013 z pohledu podnikatele

"Hej chlapi, co takhle párek v těstíčku? Za stříbrňák!" 
"Vymáchal párek ve strouhance a myslí si, že nás napálí."
"Dáte si bábovku, vzácný pane? Pouze za dva stříbrné!"
"Vy podvnodníku! U nás v táboře jste se ptal, jestli bych si ho nedal zdarma!"
"Ptal jsem se vás, zda-li by jste si ho dal, neříkal jsem, že vám ho dám zdarma!"

Gothic 2013 - ač jsem tam chtěl velmi dlouho jet, letos jsem byl poprvé. Jaké to bylo? Úžasné! Skvělé! Epické! Nevím kde začít dřív! Bylo to pískoviště na kterém si mohu hrát. Byl to svět, ve kterém jsem si mohl vyzkoušet své zlosynské záliby. Odpusťte mi můj zmatečný rukopis a vstupte se mnou do larpu Gothic 2013.

Jako už tradičně, hodlám tento článek pojmout spíše formou krátkých historek, jenž jsem zažil a které si myslím, že stojí za přečtení. Článek je na mne netradičně dlouhý a to jsem zdaleka nepopsal vše, co bych rád. Pokud by tomu tak bylo - článek by musel vyjít knižně.

Základní kapitál je základ

Jak už jste možná poznali, mí urození čtenáři, ze začátku jsem prodával pochutiny. Byl jsem malý človíček, neurozeného původu, neuměl jsem číst, ba ani psát. Avšak měl jsem velký sen. Sen o tom, že jednoho dne budu pouze sedět v čajovně, k Le Tuaregovi mi bude hrát bard a věrní přisluhovači budou plnit má přání za pakatel…

Na začátku své dlouhé cesty jsem seděl na mostě do hradu a prodával bez koncese (ilegálně) chutné zákusky, které napekla má drahá (herní) polovička Lori. Možná si říkáte, že na tržišti bych obstál lépe - opak byl pravdou. Náhoda tomu chtěla, že jsme seděli snad na nejfrekventovanějším místě toho malého a roztomilého světa.

Peníze bychom měli

A tak se stalo, že jsem byl malý človíček neurozeného původu, který neumí číst ani psát, avšak kapsu plnou stříbrňáků. Ač negramotný, hloupý jsem rozhodně nebyl. Věděl jsem, že když se peníze prožerou, stejně nakonec vždycky zbude prázdný žaludek. Kromě stříbrňáků jsme měli ještě jednu věc - jméno. Každý věděl, že jsme úspěšní prodejci jídla. Rozšířili jsme tedy sortiment o šperky, opět vytvořené schopnou rukou mé drahé polovičky a já založil Syndikát (inspirace je z Hlavy, ale né té mé).

"Co to je Syndikát? To je jednoduché, podivej. Já prodávám bábovku, to dá rozum, ne?"
"Jo"
"Mno a když chci upéct bábovku, tak na to potřebuju tři stříbrňáky. Jeden mám, druhý mi dá moje žena. A schází mi ještě ten třetí… No a co kdybys mi ho dal třeba ty?"
"Proč bych to dělal?"
"Dostanu se k tomu. Já budu mít ty tři stříbrné a za ně upeču bábovku. No a tu bábovku prodám za deset."
"Drahá bábovka"
"Jeden dílek je za dva, takže postupně budu mít deset. Mno a pak příjdu k tobě, ale nevrátím ti ten jeden stříbrňák. Vrátím ti tři! Proč? No protože jsi mi dal třetinu toho co potřebuju k upečení bábovky…a já ti zase dám třetinu toho co jsem vydělal. Chápeš?"
"No já nevím…"
"Podívej je to jednoduché, za jeden svůj stříbrňák ti dám po čase tři!"
"Jsi blázen?"
"Možná…"

Blázek jsem nebyl. Proč? Opravdu si myslíš, drahý čtenáři, že někdo z těch nebohých důvěřivců ještě někdy spatřil svoje peníze?

"Ale ty mi nemusíš dávat jen jeden stříbrňák, ty mi jich můžeš dát pět, a já ti za těch pět…"

Dám kecy, a ještě více keců. Kecy o procentech - o podílu na zisku, prodeji informací a služeb. Ten náš Metoděj (moje postava), to byl ale mluvka. Občas se bohužel stalo, že dotyčný by se rád do Syndykátu přidal, ale neměl žádné finance. Za příslib procent, neexistujících věcí a velké hromady keců, se dotyčný přidal do Syndykátu s tím, že mu bude poskytovat své služby a informace a za to "dostane" smluvené procento. Kdo by odolal?

Mé kapsy se nadouvaly penězi členů Syndykátu…už jsem zmínil, že Syndykát není cech? Na cech člověk potřebuje papír, který musí zaplatit. Jsou z toho jen povinnosti a další papírování, živíš už tak vyžrané úředníky a tím papírem si stejně každý strážný leda tak vytře zadek.

Zločinná základna je čajovna

Seznámil jsem se s čajovníkem, kterému nikdo neřekl jinak než Ymrd. Skvělej chlápek tenhle Ymrd, Syndykát se mu líbil hned jak o něm uslyšel. Dokonce jsem ho přemluvil, aby dal členům toho našeho spolku slevu na čaje. Jeho napadlo vyvěsit nad podnik reklamní ceduli Syndykátu. Což byl dobrý nápad, pokusil jsem se získat pro naši věc více podniků, ale troskotal jsem buď na špatném (rozuměj žádném - neherně opilý člověk co kazil hru) RP u městského alchymisty. Nebo na nedůvěře majitelů. Nedivím se, mé ošacení nebylo zrovna reprezentativní.

Jak se říká, peníze dělají člověka. Říká se také, že peníze dělají další peníze a já se snažil tímto příslovím řídit. Uzavíral jsem obchody, sháněl jsem nabídku i poptávku, využíval nevyužité hráče a můj první obchod byl vskutku legendární…

Pivo je vzácný artikl

Někdy v pátek dopoledne si takhle stojím na mostě a získávám základní kapitál prodejem bábovky. Když v tu vidím hráče, jak se trmácí s vyložením auta. Zrovna, když nesl dvě basy piv, tak jsem na něj houkl, zda-li s tím nechce pomoct. "Oukej, dostaneš za to pivo." - houkl zpátky nosič. "Jsme dva! Takže dvě piva" smlouval jsem a unavený hráč-nosič kývl. Jakmile byl obchod potvrzen, zbývalo jen sehnat pracanty. Zastavil jsem dva kolem jdoucí:
"Ty a ty! Vezměte z támhletoho auta ten stůl a odneste ho na horní nádvoří! Dostanete za to stříbrňák."
"Já chci dva" - začal smlouvat ten menší.
"Ne! Dostaneš jen jeden." mračil jsem se.
"Ne dva!" - nenechal se odbýt.
Zle jsem si ho změřil od hlavy k patě a povídám: "Tak si běž, najdu si nikoho jiného" a na oko jsem se začal rozhlížet po prázdném mostě.
"Dobře! Dobře! Tak jeden" nevydržel Menší.

Stůl byl odnesen, pivo bylo v košíku. Co s ním? Jsem o dva stříbrné chudší! Přinejhorším se dá vypít, ale to by nebyl Metoděj zvaný Ukecaná huba, aby tak vzácný a herně získaný artikl jen tak konzumoval. Zastavil jsem se proto u pirátů a "Černou Horu" jsem jim prodal za šest, Svijany na nádvoří za sedm…

Informace jsou však ještě vzácnější

Když jsem byl prodávat pivo u pirátů, Bordelmama mistího podniku mi vnukla nápad:

"Zaslechla jsem, že ve městě někdo hodlá otevřít konkurenční podnik!" pravila ustaraně
"Tak o tom bohužel nevím, ani jsem o tom neslyšel." odpověděl jsem
"Jestli jsi o tom neslyšel ty, drahoušku, tak to nejspíš bude kec!" odpověděla s úlevou Bordelmama.

A já si uvědomil, že informace se dají prodávat…a začal jsem je prodávat. Cestou jsem ještě natrefil na nájemného vraha, který se svým povoláním nijak netajil. Byl tak hodný, že mi sdělil i cenu za osobu. Později mi hráč který ho ztvárnil potvrdil, že mě chtěl v prvních minutách našeho rozhovoru z rozmaru zabít. Vděčím svému brebentění za to, že to tak nedopadlo.

Služby ostatních hráčů

Ještě než jsem se stal měšťanem (oficiální titul doložený úředním dokumentem) měl jsem šanci podívat se do kuchyně mistrovi, který za stříbro (nebo spíše zlato) trénoval boj s téměř libovolnou zbraní. Nebyl jím nikdo jiný než Jatic (vzpomínáme na bépko?). Po hromadě informací, které jsem se dozvěděl, jsem začal klást vysloveně debilní dotazy:

"No a proč bych si měl koupit za tak vysokou sumu váš výcvik?"
"Ono se to hodí, taková jednoruční zbraň - ubráníte se útočníkovi."
"A kolika útočníkům se ubráním po absolvování vašeho výcviku?"
"Kolika? No podívejte, to já nevím"
"Vy nevypadáte příliš sebejistě, kolik lidí jste vůbec vycvičil?"
"No...spousty"
"Chtěl bych slyšet jména, abych věděl, že jste si to nevymyslel. Je vůbec někdo slavný, koho jste vycvičil?"
"Podívejte většina lidí co jsem cvičil už je mrt…"
"COŽE? To mi chcete říct, že když absolvuji váš výcvik tak s největší pravděpodobností zemřu!?"

V tuto chvíli už ani stráže za trenérovými zády neudržely vážnou tvář. Začal jsem si s trenérem povídat o úspěšnosti jeho obchodu a on přiznal, že to není žádná sláva. A ze zoufalství je jen malý krůček k Syndikátu. Bohužel již neměl čas a já si našel jiného dodavatele výcviku, ke kterému jsem chtěl posílat lidi na výcvik.

Po čase se za mnou neúspěšný trenér zastavil, zda-li bych mu nemohl dělat reklamu. Mohl, mohl bych ho přemluvit aby členům syndykátu dal slevu a podobně, nicméně tou dobou už jsem ho nepotřeboval…

Pane Syndykát, vy jste pan Kladivo!

Ještě než se dostanu k tomu jak jsem donášel ohnivým mágům a jejich nepřátelům, pobavím vás svým zážitkem, který svědčí o mé "slávě". Zrovna jsem scházel z horního nádvoří, jakožto novopečený občan (oficiální titul, doložený úředním dokumentem), když v tu chvíli jedna z pracovnic Červené Lucerny stojící uprostřed náměstíčka zvolala: "Hej, ty jsi pan Kladivo!" na takto ošklivé obvinění jsem se tvářil, že se mne zcela netýká, koukal se po ostatních, choval se jak kdyby mluvila k člověku přede mnou. "No ty! Ne! Ty!" volalo děvče. V jednu chvíli už to nevydržela a z plna plic zahulákala "Pane Syndykát, vy jste pan Kladivo!" Došel jsem k ní a a v rozpacích přiznal po rybkovsku: "Nóó, jó." Přispěchal i šermířský trenér a spustil, že jsem mu byl povědomý a nemohl se upamatovat, odkud mne zná…

Zpět k mému lukrativnímu donášení. Jak už jsem se zmínil, některé informace jsou velmi cenné. Více méně ihned po výše uvedených událostech, mne poctil svou návštěvou rudý ohnivý mág. Lépe řečeno inkvizitor ohnivých mágů:

"Podívejte, vím že jsme spolu měli nějaká nedorozumění…" snažil se mne prohledat a nejspíše obětovat plamenům "…ale vím, že je na vás spoleh, a umíte se dozvědět spoustu věcí." začal diplomaticky
"Proč bych se s vámi měl vůbec bavit?" odvětil jsem odmítavě.
Inkvizitor mi beze slova vtiskl do ruky zlaťák
"Poslouchám!"
"Potřebuji aby jste sledoval támhletu kněžku s jizvou přes oko, a dozvěděl se o ní co nejvíce…"

U pirátů se dozvíš mnohé, ovšem vody jsou zrádné

Ihned jsem utíkal za svými chlapci, abych jim nakázal sledovat ji, ale než jsem pořádně stačil ukázat o koho jde, byla pryč. Tím pádem jsem se vydal k pirátům kde se člověk také může dozvědět spoustu věcí…

Přišel jsem do přístavu, přisedl k blízkému ohni a začal se na ní vyptávat, dal jsem jim podrobný popis a snažil se jejich paměť nakopnout stříbrem. V tu chvíli však přišel jiný obejda a začal se vyptávat na nějaký nesmysl, oranžový drahokam nebo co. A neuvěříte kdo přicupital s ním. Kněžka s jizvou na oku…

"Tenhleten se po tobě ptá!" začali se smát piráti a ukazovat na mne. Kněžka mne začala probodávat pohledem a její silná ochranka se mračila, zbraně v pozoru. Já, jak je mým hloupým zlozvykem, jsem utekl všem kteří by mě mohli chránit, při prvním vnuknutí nápadu sem jít.

Neurvale mě zvedli a kněžka na mne vyjela:

"Proč ses na mě ptal!"
"Víš…ty se mi totiž moc líbíš…" její obličej získal lehce nachový nádech
"No tak když se ti tak strašně líbím, tak bys mi mohl říct, kde seženu oranžový krystal?"
"To bych mohl, ale upřímně ještě víc než ty se mi líbí tvé zlato."

Sáhla do svého hávu a vyndala zlaťák. Podala mi ho s tázavým pohledem.

"Rudý inkvizitor ho má na prstenu" žaloval jsem bezostyšně.
"Který to je? Jak vypadá?" zajímala se
"Rudý háv, černé vlasy i vousy…"
"Ten arogantní?"
"Nóó, jo."

Běžím s jazykem na vestě do tábora rudých mágů a potkávám tam inkvizitora. Za další zlaťák mu vyprávím o tom, kdo že má zájem o jeho prsten a kde se nachází…

Podplácení strážných

Strážní a jejich uplácení byla kapitola sama pro sebe. Například když jsem se snažil, aby stráže při útoku skřetů nebránily město.

"Chci abys nic nedělal, až zaútočí!"
"Proč co bych z toho měl? Mě neuplatíš! Tolik nemáš" (asi jsem skutečně vypadal že tolik nemám)
"Kolik bereš?"
"Tři stříbrné denně!" oznámil strážný pyšně
"Tak tady máš čtyři a jestli dodržíš své slovo, dostaneš ještě jednou tolik!"

Mezi všemi těmi úplatnými strážemi však vyčníval jeden. Moje hlavní spojka se stranou temna a pomocník ve všech špatnostech. Dokonce za mnou přišel sám. Chtěl vědět co je v bednách na druhém podlaží a taky si přivydělat. Jak jsem se později dozvěděl, chtěl se vyučit zlodějem.

Jak všichni víme, prodával jsem informace a když jsem je neměl nebo neznal, vymyslel jsem si je. A tak jsem si vymyslel, že znám člověka, který ho může naučit páčit bedny a navíc mu mohu poskytnout stříbro za jeho práci (což byla, zcela náhodou pravda), ale co za to? Náhoda tomu chtěla, že můj přítel nájemný vrah potřeboval přístup na horní nádvoří. Chlápka co páčí bedny sice neznal, zato však byl ochoten (po krátkém smlouvání) dát deset stříbrných za hlavu člověka, kterého propašuju do hradu. Strážný byl ochoten si vzít stříbrňák za hlavu, kterou propašuje do hradu, což pro něj celkem dělalo deset stříbrných pro něj a devadesát pro mne. Velké peníze pro něj, velké peníze i pro mě.

Odplata za ztracenou dýku

Strážný, který byl ochoten pašovat lidi kam si zamanu - ač tedy z počátku kladl hloupé dotazy, tyto příznaky však po aplikaci stříbrného léčiva úplně odezněly - byl známy také jako Máma.

V jednu chvíli za mnou Máma přišel, že potřebuje půjčit mou zbraň. Nechtěl říct na co a ani proč. Nejsem blázen, proto jsem mu nabídl, že mu za peníze nějakou seženu. Chtěl jí, ale hned, což byl problém. Nikdo se uplatit nenechal. Nikdo…až na nebohého Kartografa. Nechal se vylákat před hradby, kde jsme krmíce holuby rozjímali na vratké lavičce o smyslu zbraní. Začal jsem s báchorkou, že potřebuji půjčit jeho dýku pro svou ženu. Lori energicky přikyvovala. Cesty jsou zrádné a do Onarovy farmy daleko…

"Kartografe, musíme už jít!" zvolal na Kelghora neznámý vetřelec
"Podívejte, já opravdu nemohu, čím bych se bránil" začal odmítavě, vstávajíc z lavičky
"ale počkejte! Podívejte já jí doopravdy potřebuji!" vykoktával jsem zoufale
"Opravdu to nejde" řekl Kartograf Kelghor a spiklenecky se podíval nejprve na mne a pak na lavičku, na které zůstala ležet jeho dýka. Pak odešel…

Když nad tím zpětně přemýšlím, bylo to mnoho problémů za málo peněz. Dýku máma dostal, ale nevrátil. Nebohý kartograf se zhrozil, že jsme dýku ztratili neherně.

"Tu dýku, jsem ti pouze půjčil!" vyjel jsem na Mámu rozezleně
"já myslel, že jí nebudeš chtít zpět, já jí ani nemám!" chtěl mě odbýt
"Tak podívej! Tu dýku mi do konce dneška doneseš, nebo budeš mít velké problémy!" varoval jsem ho a když Metoděj varuje, neznamená to, že vám dává ještě šanci.

Dýku ten den nepřinesl...

Jsou horší věci než je smrt

"Díky vám, byla rudá kněžka dopadena, bohužel z cely se jí podařilo uprchnout za pomoci magie." sděloval mi hořko-sladkou zprávu Inkvizitor
"Kdyby jste si vzpomněl na její společníky, které můžeme vyslechnout, nebo objevil souvislosti s tou nešťastnou událostí s beliarovými vlajkami, dejte mi vědět…"

Zajímá tě, nejdražší čtenáři, incident Beliárových vlajek? Po vznešeném městě Khorinisu, byly rozvěšeny bílé vlajky se symbolem, značící náš řád a náboženské vyznání. Neúnavné snahy Beliárovců (Beliár - opoziční, zlý bůh) způsobily, že se Khorinis jednoho rána, probudil ovlajčen místo bílými vlajkami, černými - Beliárovskými. O tom kdo stál za tím hrůzným činem si povíme o trochu později - já jakožto prodejce informací, samozřejmě vím všechny šťavnaté detaily.

Nejdříve jsem chtěl udělat s mámou krátký proces, dva zlaté za vraždu, a svalení viny za všechny špatnosti na jeho hrob. Je to dostatečný trest? Co když ho budu ještě někdy v budoucnu potřebovat? Byly otázky, které mi nedaly spát a tak jsem se rozhodl, že mu raději trochu zatopím. Svalit vinu za všechny špatnosti se dá i na živé.

Morální zábrany lehké děvy

Den na to, co jsem měl obdržet svou dýku, jsem bězel za pirátskou markytánkou a snažil se jí přesvědčit, aby donesla mnou vymyšlené očerňující informace rudé Inkvizici.

"A který to je?" ptala se Lotya poněkud naivně.
"Támhleten! Kulatý štít, dlouhé vlasy" ukázal jsem
"Tamten!? Ne to nejde, když on mi zahřívá lože…"
…po krátkém přesvědčování…
"Když já mám morální zábrany!" vymlouvala se.
Vytáhl jsem z kapsy zlaťák a začal si ho na oko prohlížet. Vzhlédl jsem a podíval se jí do očí:
"Morální zábrany říkáš?" zeptal jsem se a zároveň tím vyléčil nemoc známou jakožto morální zábrany.
"Tak já teda jdu, ale dáš mi ten zlaťák!"

Dám ti na oplátku hromadu keců, nikdy jsem neřekl, že ti něco dám. Pomyslel si Metoděj.

Běžel jsem k dalším lidem, rozšiřoval drby o tom, že Beliárovcům musel pomáhat někdo ze stráže. Poslal dalších pár lidí k Inkvizici se střípky vymyšlených informací a sám skládačku završil, když jsem se u Inkvizice objevil sám. Většinu informací, které jsem jim sám tajně poslal jsem jim znovu řekl a k tomu ještě něco navíc. Máma hledá někoho kdo ho naučí zlodějským uměním, zajímá se o temnou stranu a jistě má co dočinění s vlajkami, má u nich službu a dost lidí ho tam k večeru vidělo. A stejně jako jsem, řekl svým ovečkám - "Nechci být s tímto případem spojován, uškodilo by to obchodu a já vám předávám tyto informace protože chci pro Khorinis jen to nejlepší!"
"Samozřejmě" pravil inkvizitor a vtiskl mi do ruky magickou rudu (vzácné).

Mámu si odvedli, vyslechli a trochu pomučili.

"Tak Beliárovce neuctívá, ale byl nějaký nervózní, takže si ho ještě proklepnem." odpověděl později Inkvizitor na moje dotazy ohledně Mámy.

Markytánka, které na něm tak záviselo, si později přišla pro slíbený zlaťák a říct nám jak žalování probíhalo.

"Jo, řekla jsem jim to."
"Dal ti za to nějaké peníze?"
"No moc se nepředal" vytáhla z výstřihu tři krystaly magické rudy "jen tyhle tři kameny. Teď chci svůj zlaťák!" Začala se handrkovat.
"Uvědomuješ si, že to co jsi od něj dostala, je nejcennější co tu je k nalezení a je to asi trojnásobek toho co jsem ti slíbil! To všechno jsi dostala, jen díky mě! Tak laskavě nebuď chamtivá!"

Nebyla to tak úplně lež, vážně je dostala díky mě. Později ještě přišla s tím, že on to nebyl (no nepovídej) a že je ochotná vyměnit informace o případu. Má prý jasného pachatele (což neměla, protože by s tím určitě nešla za mnou).

Kdo teda vyměnil vlajky?

Hádej čtenáři, můžeš třikrát. Pamatuj však, že Metoděj nikdy nelže, tedy jen pokud to není nezbytně nutné…

Zhruba v půlce hry, by jste mohli nalézt velectěné pozadí mé postavy v čajovně. Proč velectěné? V kapse jsem měl potvrzení o měšťanství (oficiální titul doložený úředním dokumentem), hromadu stříbra, zlata, drahého kamení. Přede mnou Le Tuareg k jehož pití mi hrál skvělý, mýmy stříbrňáky placený bard.

Ptáte se - kde jsem to všechno vzal? Je to snad těmi malými kšeftíky? Nošením vody do čajovny? Také, ale tím bych si vydělal sotva na daně. Bylo to těmi velkými kšeftíky, jako je například výměna vlajek za ty beliárovské…

Ještě než se rozpovídám o tom, jak jsem se vloupával do kasáren a lezl na stěny abych vyměnil vlajky, dovolte mi zasvětit vás alespoň do malé části mých výdajů:

Titul občana………………...20 stř.
Titul měšťana……………….40 stř.
2x obchodní konecese…….10 stř.
Založení bankovního cechu...nevím ale hodně.

Nejsou to částky astronomického charakteru, určitě byly bohatší postavy, nicméně málokdo z těch bohatých začínal se třemi stříbrnými jako svobodný lid bez jakýchkoliv předmětů nebo zbraní.

Ty malé kšeftíky

Průběh malých kšeftíků byl v osmdesáti procentech všech případů velmi podobný, ne-li stejný. Klasickým zástupcem by mohlo být již zmíněné nošení vody do čajovny. Ymrd potřeboval někoho, kdo by nosil vodu do čajovny a byl ochotný za to zaplatit třemi stříbrňáky. Já jsem se přihlásil, že danou práci zařídím. Zařídím, ne vykonám. Metoděj nenosí špinavé kýbly s vodou. Lidí, kteří potřebovali peníze, bylo vždy dost, proto jsem jim za danou práci nabídl jeden stříbrný a ze tří které jsem vyinkasoval jim jeden zaplatil. Krásné, že?

Mno ale zpět k vlajkám. K tomuto úkolu jsem se dostal zcela náhodně, kdy někdy kolem jedenácté hodiny přišel Smrťák s rukou plnou stříbra zlata a drahého kamení, že prý potřebuje, aby někdo zašel ke skřetům a vyzvedl tam vlajky, které následně rozvěsí po celém hradě.

Kruh lidí, který oslovil, se tvářil odmítavě. Cítil jsem se dost podobně. Jít ke skřetům pro mne bylo totéž co smrt. Časem však převládla veselá nálada a alkoholové opojení a úkol jsme já, Kartograf i neznámá dívčina přijali. Vlekli jsme se po asfaltové cestě obestřené noční tmou. Cestou jsem si představoval jak bude skřetí tábor vypadat. Už z dálky byl slyšen zvuk bubnu a má fantazie se rozjela na plno. Představoval jsem si nespoutané eroticko-alkoholické orgie. Nahé černé dívky, tancující do zvuku bubnu a roztodivných zvuků. Skřetí rváče, kteří zápasí v páce, pěstním souboji a snad i jiných skřetích disciplinách. Vše ozářeno pouze plápolavým světlem ohně.

Dorazili jsme na místo. Prošli jsme palisádou a spatřili skřetí tábor. Kolem ohně sedělo sedm úplně zmrzlých, apatických lidí. Jeden z nich měl před sebou buben, koukal do prázda a bezmyšlenkovitě do něj rukama občas plácl, v bezduchém a pomalém "rytmu". Nejen, že nikdo neprojevil (a bylo to v herním čase) sebemenší chuť nás zabít, ale ani konat jakoukoliv aktivitu. Mé představy se roztříštily jak hliněný džbán upuštěný na zem. Skřet, po kterém jsem dostali za úkol se ptát, šel pro černé vlajky…

Okenní římsa, Metodějův nepřítel

Nezraněni a se zničenými představami, jsme se s vlajkami a za tmy vydali zpět na hrad. Horká medovina, kterou jsem měl na cestu tam, už došla a proto jsem cvakal zuby na každém kroku. Černé vlajky jsme dali do Dívčina toulce a s bezprizorním výrazem jsme proklouzli na horní nádvoří. Olejovou lampu, která nám dobře posloužila na cestě ke skřetům, Kartograf schoval pod plášť, aby na temném nádvoří zbytečně nebudila pozornost. První bílá vlajka, kterou bylo potřeba vyměnit byla v jednom z oken, které bylo přibližně dva metry vysoko. Přihlásil jsem se jakožto dobrovolník ke šplhání. S výskokem jsem se zachytil za okenní římsu a snažil se se vytáhnout nahoru. Zhruba v polovině cesty vzhůru mi však došla síla a já jsem se třesouc zimou a vyčerpáním zůstal pohupovat na místě. Zachránil mne stupínek, vytvořený z rukou mých společníků. Konečně jsem se vyhoupl do okna a začal odstraňovat vlajku. Přestože mi dole nikdo nevěnoval pozornost, měl jsem pocit, jako kdyby se měl každou chvíli, některý z opilců k vlajce ohlédnout a upozornit ostatní.

Jedna vlajka byla vyměněna. Zbývala druhá, která byla vyvěšena v okně kasáren. Plížili jsme se tmou než jsme došli před vchod. Dívce v tu chvíli došla odvaha. Prý je tam Bývalý, se kterým se už nikdy nesmí setkat (nejspíš kletba) a proto opustila naše skrovné společenství. Abychom se nepozorováni dostali dovnitř, zkoušeli jsme mnohé. Avšak co nakonec zabralo, bylo vejít hlavním vchodem, tvářit se jako že tam patříme, pozdravit nebožáky na stráži a za svitu jejich svic, vlajky pohodlně vyměnit...

"Vy jste to fakt vyměnili? Vy jste blázni!" Smál se Smrťák, nastavujíc dlaň plnou pokladů…

Odpočívej v pokoji Ymrde

Zmínil jsem se o Ymrdovi? Skvělej chlápek, vážně…někdo ho zabil na záchodě…to jsou dneska lidi.

Jak už jsem říkal, všechny spiklenecké řeči se provozovaly v čajovně. V čajovně odpočíval (rozuměj spal) i neherně nastydlý nekromant, který měl být mou spojkou se stranou temna. Jednak jsem chtěl zajistit obchodní kontkat s temnou stranou, protože jsem nebyl jediný, kdo s nimi chtěl obchodovat. Druhak jsem si všiml, že kovář značně zvýšil ceny prodeje a snížil ceny výkupu. Proto mne napadlo uplatit skřety, aby sbírali zbraně po padlých gardistech abych je s nimi mohl následně směnit nebo odkoupit. Aby se obchod se zbraněmi hýbal rychleji, uplácel jsem strážné, aby nechránili hrad a tím zvýšili kauzality.

Mno, ale jak to všechno souvisí s tím, že někdo zabil Ymrda na záchodě?

Byli jsme domluvení, že až budu mít čas, Ymrd mě seznámí s oním nekromantem. I šel jsem tedy do čajovny, kde už stál před vchodem Čajovník i s nekromantem. Už jsem se chystal je pozdravit, když v tu chvíli mne neurvale někdo předběhl. Inkvizice složená z vodního mága a arogantního rudého. Spolu s nimi družinka gardistů. Razie jak má být. Nekromant schytal kletbu Salamandr, Čajovník kouzlo pravdomluvnost. Otočil jsem se na podpadku, a měl jsem co dělat abych od toho hrůzného divadla neutíkal, co by mi nohy stačily. Jen s největším sebezapřením jsem důstojně odešel do podhradí…

Panika! Panika!

Co teď! Všechny pomučí, vyzpovídají a pak si příjdou pro mě! Na chvilku jsem propadl velkému zoufalství a panice. Lori se ptala co se děje, ale rozhodně nebyl čas líčit události ve všech odstínech hrůzy!

Uklidni se a přemýšlej! Poručil hlas, vzadu v hlavě. Nájemný vrah! Uvědomil jsem si a beze slova běžel do přístavu…

Ač jsem vrahovi nevěřil ani za mák (že mne neprozradí, že ho určitě zabije, že mne nepůjde rovnou udat) zaplatil jsem mu požadovanou sumu a předal popis. V tu chvíli jsem to viděl jako jediné možné řešení. Vzal s sebou ještě Lepla jako pomocníka a oba vyrazili. Po krátkých zmatcích, kdy ho nemohli najít, konstatovali, že se do výslechové místosti rozhodně nedostanou. Chtěl jsem proto vrátit peníze - řekli že něco vymyslí.

Za pár dlouhých a ještě delších chvil se objevil nájemný vrah, předal mi téměř dokouřenou cigaretu se slovy: "Dar byl předán."

Usmál jsem se a vyhledal Lori.

"Ty kouříš?" vyděsila se, jen co mě viděla.
"Ne, ale vypadá to hustě" řekl jsem a cigaretu típl.

S o poznání lehčí hlavou jsem se vydal na záchod, kde jsem potkal Ymrda, živého a zdravého, jak myje nádobu na vodu…

Okamžiky také známé jako WTF momenty

Ano, tohle byl jeden z těch okamžiků. Na oko naprosto v klidu, jsem se pustil s Ymrdem do řeči. Ptal jsem se, na výslech, na jeho budoucnost v Syndykátu a na ostatní věci. Výslech byl prý naprosto bez problémů, nikoho neudal, na nic důležitého se neptali.

"Ymrde? Nejsi náhodou pod vlivem nějakého kouzla?" zeptal jsem se vážně a zhluboka se mu podíval do očí.
"Ne" odpověděl nevinně
"Nebo něčeho podobného?" nenechal jsem se odbýt
"Ne" odpověděl a uhnul pohledem

On mi lže! Ne ve všem, ne uplně, ale rozhodně neříká celou pravdu! Zastavil jsem kolemjdoucího vraha.

"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co dělá tenhle ještě mezi námi?" vyjel jsem na něj a Ymrd se za námi nechápavě otočil.
"Nó, ale my jsme ho zabili! Museli ho oživit!" vymlouval se vrah.

Ještě chvíli jsem se s vrahem bavil, chodil od Ymrda zpět k vrahovi, než jsem si dal dvě a dvě dohromady. Lžou oba. Nechal jsem Lori ať se zabývá čajovníkem a sám jsem se bavil s tím druhým.

"Ptá se jestli uctíváš Beliára a nemluví o ničem jiném, než o náboženství." sdělila mi Lori, když jejich rozhovor skončil.

Ignoroval jsem výmluvný pohled vraha a beze slova vyrazil na náměstí. Stočil se ke skupince Syndykátovců, kteří zrovna plánovali převrat.

"Chlapi, potřebuju pomoct!" oznámil jsem vážným hlasem a posunkem naznačil, že mě mají následovat.

Sedm ozbrojenců vyrazilo beze slova za mnou. Prošli jsme hlavní branou a tvářili se u toho jako rozezlený dav. Ukázal jsem na Ymrda: "Zabijte ho!"

Jsou místa páchnoucí, kam ani stráže nepáchnou

Bylo to čekání vskutku dlouhé, než Ymrd vykonal svou potřebu. Když s pocitem dobře vykonané práce vyšel ze záchoda, odměnou mu bylo podřezané hrdlo… Čest jeho památce. Nechť jeho potomci vedou čajovnu v podobném duchu jako on.

Později jsem se neherně dozvěděl, že Ymrd, podepsal s inkvizicí smlouvu o (zjednodušeně řečeno) lovu beliárovců. Obávám se, že jsem měl být první na seznamu.

Obchody se stranou temna

Na obchody s temnou stranou mě vlastně přivedl, dnes již zesnulý, majitel čajovny. Prodával jim magické svitky. Na mě bylo, dojít do tábora temné, nebo lépe řečené - sehnat někoho kdo dojde do tábora temné.

Tvůj odhad je dozajista správný, vznešený čtenáři. K tomuto úkolu jsem nevybral nikoho jiného, než tou dobou zkompromitovaného Mámu.

"Vezmi tuto krabičku, je v ní zboží, které skřetům prodáš, ale pozor! Tu krabičku nesmí otevřít nikdo jiný než skřet! Kdokoliv jiný se o to pokusí, na místě zemře. Peníze si nech dát do krabičky, abych měl jistotu, že jsi nic neukradl." Sděliil jsem Mámovi s vážnou tváří.

Téměř beze slova vše odkýval řekl svému společníkovi na stráži, že jde po cestě dolů, vyřešit skřetí problém.

Magickou krabičku převzala Lori

A aniž by věděla, o lži, co jsem gardistovi nakukal, otevřela jí, přímo před ním. Ten se vyděsil a s křikem uskočil. O něco později Lori vysvětlil podstatu kouzla, které zabíjí.

"Jo tohle…" řekla Lori "to už neplatí."

Tuto část příběhu, znám jen z vyprávění, ale moc bych si přál, vidět mámův výraz.

Bankovní cech, vězení a další podplácení

Popsal jsem bezmála dvanáct stránek a stále je co vyprávět. Oba už jsme, můj nejdražší čtenáři, vyprávěním velmi vyčerpáni, ale vydrž, konec je na dohled.

Jak už jsem párkrát naznačil, strážní fungovali jako opravdová policie - měli nudnou práci za málo peněz. Všichni demotivovaní cokoliv dělat. Zářným příkladem, jejich proaktivity, byla má "ilegální" reklama na bankovní cech. Vylepil jsem ji přímo na městskou vývěsní tabuli, přes důležitou mapu. Přímo doprostřed.

Pozornost strážných na sebe nenechala dlouho čekat, přišourala se skupina tří špatně oblečených strážných:

"Jé hele, nová banka" řekl jeden z nich, hloupým hlasem.

A zase odkráčeli. Ani je nenapadlo, že by má reklama mohla vadit ve výhledu na mapu.

Hra byla ke konci táhlá, nevím přesně na co se čekalo. Na nádvoří se shromáždila většina hráčů a nudila se. Metoděj se však nikdy nenudí a už vůbec ne s kapsou plnou peněz.

Opět jsem vyhledal strážné abych je uplatil a aby oni následně provedli za trochu stříbra nějakou blbost. Nachomýtl jsem se ke skupince strážných s koženými límci a najal si je za stříbrňák jako ochranku. Strachovali se, zda nejde o nic nelegálního - prý už jednou byli postaveni před vojenský soud - perfektní! Nechám jinou skupinu, aby je za úplatek zmasakrovala a pak si vymyslím, že pouze zasáhla má ochranka, když strážní chtěli výpalné.

Skupinka strážných mi však přišla příliš malá a tak jsem se vydal hledat ještě nějaké. Oslovil jsem menší skupinu na mostě. Bohužel, mezi nimi byl převlečený (nebo se špatným kostýmem) mág, který mi pohrozil perzekucí. Nedalo se nic dělat, skupinka původních čtyř, bude muset stačit. Vrátil jsem se k nim a pravil:

"Vidíte támhletoho sedláka? Tak já do něj jako strčím a vy ho pošikanujete" nabádal jsem je.
"Cože? Myslel jsem, že potřebuješ pouze ochranku!" Začal nejvyšší z nich.
Aplikoval jsem trochu keců o tom, jak jsem v městské radě a že se jim nemůže nic stát a pro jistotu jsem jim dal ještě trochu nějakého stříbra.
"Tak dobře, ale počkáme na Balůa, on má tyhle akce moc rád." usmíval se nyní Čahoun.

S pocitem dobře odvedené práce, jsem se jal hledat skupinku, která zpětně pošikanuje ony gardisty. Když v tu chvíli mne najednou někdo ze zadu uchopil za rameno.

"Půjdete s námi." řekl hlas za mnou důrazně a jiný pár rukou, mne chytil za rameno druhé.

Na každou svini se najde řezník

Spravedlnost v tomto městě? To jsem tedy opravdu nečekal. Usmívám se od ucha k uchu - přestávám se nudit.

Zavedli mne na horní nádvoří před holohlavého gardistu působícího docela majestátně.

"Je to on?" zeptal se mága, stojícího vedle a ten mu v podpověď kývl hlavou.
"Jste obviněn, z uplácení stráží. Chcete říct něco na svou obhajobu?" obvinil mne a poslední větu, řekl více než pochybovačně.
"To tedy chci! V tomto městě vládne bezpráví! Špatně placení stráže se paktují s mafií…" ehm "… a společně pak vybírají výpalné na chudých obchodnících jako jsem já! Stráže jsem zaplatil, pouze aby konečně plnili svou povinnost. Abych se zbavil útlaku a mohl pokojně rozvíjet svoje skromné…" ilegální "… obchody." vychrlil jsem na oko popuzeně.
Zmatený strážný, který nečekal odpor, chvíli hleděl zkrze mne a pak požádal jednoho ze svých poskoků, aby přivedl vrchního strážného. Skrz dav strážných, jsem zaznamenal šikovného syndikátovce, který se mezi nimi ztratil…

Přišel vrchní strážný a já mu zopakoval svou obranu vůči prohřešku.

"Nedá se nic dělat, musíme všem meřit stejným metrem. Dejte ho na deset minut do cely!" odsoudil mne a pověřil jiného strážného odvodem do cely.

Znovu se mne chopili a vedli mne do cel. Syndykátovec se plížil za námi, začal jsem tedy na něj vysílat významné pohledy.

"Podřezání!" zvolal zároveň s útokem na biřice. Hráč chvíli zmateně stál a nevěřícně valil oči. Pak se svalil na zem a byl mrtvý.

"Výborně!" pochválil jsem ho: "odtáhneme ho do cely." Jak jsem řekl, tak jsme udělali. Nebo spíše se snažili udělat, v půli našeho snažení se ve dveřích objevil velitel stráží s celkem slušnou bandou.

"Zahoď to!" vřískl na mě, hypnotizujíc meč, který jsem vzal mrtvole. Rychle jsem spočítal oponenty. Tři se zbraní na blízko a jeden s kuší vzadu. To nebylo nemožné. Můj kolega by zabavil minimálně jednoho a s trochou štěstí by mě kuše minula...

Zahodil jsem to.

Odvlekli mne do cely, jak měli původně v úmyslu, jediný rozdíl byl v počtu lidí, kteří mě odvedli (a kolik z nich na mě mířilo zbraní). Mého společníka nevybíravě zabili při "nehodě" s kuší. Spásný nápad vtisknout mu lahvičku léčivého nápoje z trhu, ztrozkotal na tom, že ho u sebe měla Lori. Z vězení mě pustili po pěti minutách za dobré chování...

Rozdíly mezi hráčem a postavou

Příjde ti, milý čtenáři, že jsem ztvárnil něco zrůdného? Postavu ve formátu Mila Minderbindera? Krále krysu? Odporně nemorální skutky, jakými je nechat stráže, aby zradili své přátele za peníze? A to všechno jen kvůli tomu, abych na tom vydělal! Je to tak!

Pokud znáte výše zmíněné postavy, víte kde jsem čerpal inspirace, pro své odpornosti. Vězte však, že moje postava - ač gesty mě podobná - dělala věci, které bych (právě díky výše zmíněným knihám) nikdy v reálu neudělal. Už jen proto, že jsem měl díky Gothicu možnost takové absurdní a zároveň smutné situace zažít.

Celý Gothic byl pro mě skvělou zkušeností a to ať už se jednalo o mnou iniciované momenty, nebo herní mechaniky, které se opíraly o skutečné potřeby (např. tráva z bažin).

A ke konci to hrozné probuzení do reality. Potkávat hráče bez kostýmu, jak si balí novodobé saky paky a směřují na autobus. Vznešení a velební kapitáni pirátů se na místě změnili v tlouštíky s mastnými vlasy a upatlaným tričkem. Sexy lučišnice s očima jak studánky, navlečené do korzetů, roztodivných šatů a šperků byly najednou obyčejné dívky omotané palestinou v pytlové mikině - veškeré kouzlo bylo rázem pryč...

Pokud jsi se čtenáři, dostal až sem, máš můj obdiv. Tento mnohokrát přepisovaný, jednou díky utopenému notebooku ztracený a opět nalezený (díky velkému množství peněz a času) článek, je takovou malou zpovědí o tom, co se na Gothicu dělo. Díky za tvůj čas a doufejme, že se napřesrok uvidíme (ač s jinou postavou).
VV