Bitva o vlčí Máky 6 – Poslední bitva

Nadešel den bitvy a já vyskočil z postele nezvykle hladce, což nikdy nevěstí nic dobrého. Vyhrabal jsem ze skříně svou věrnou krosnu a postupně do ní naházel co jsem našel po podlaze mého zabordeleného pokoje. Po několika pokusech vecpat svou mravenčí helmu navrch toho všeho bordelu jsem si uvědomil, že bych jí takto v celku na bitvu nedopravil a proto nezbývalo než vzít helmu do ruky a čelit zvědavým pohledům lidí z metra a autobusu. V rámci úspor jsem se rozhodl, že jedna plátová rukavice stačí, vzhledem ke zlomenému palci druhé ruky. Ten jsem pečlivě zabandážoval a upnul do ortézy.

Po celkem bezproblémové cestě autobusem jsem v metru zahlédl dvojici, které z tašky koukala tykadla a z batohů meče. Na zářivý ůsměv a zamávání helmou nereagovali, proto nezbývalo než je pronásledovat a v nestřežený okamžik (kdy nebylo úniku) pozdravit. S přepadenou dvojicí jsem nalezl společnou řeč a díky tomu uběhla cesta na nádraží relativně rychle. Na masaryčce jsem v davu potkal Illíciuse (ne Illícia) a stal se jeho společníkem na cestě do Klánovic.

Vylodění v Klánovicích bylo ve znamení hledání zbytku skupiny, který na nádraží nebyl nalezen. Šel jsem proto s Rackem a Chůvičkou, které jsem rovněž potkal ve vlaku na stanoviště bitvy. Cesta na stanoviště se svou úmorností od posledních ročníků rozhodně nenechala zahambit a já využil svých těžce nabitých zkušeností tím, že jsem tento strašlivý pochod absolvoval v normálních keckách a škorně nasadil až v lese. Zabrání vhodného opíracího stromu nezabralo dlouho a já se proto mohl neohroženě vrhnout do převlékání do kostýmu. Po vyházení všech lajdácky zabalených věcí z mé krosny mne čekalo nepříjemné překvapení v podobě několika špatně vybraných a několika zapomenutých věcí. Mezi zapomenuté věci se počítalo zejména čisté triko, do kterého jsem se chtěl po bitvě převléci. Mezi špatně vybrané se počítala především plátová rukavice, pročež jsem vybral levou místo pravé a mé prsty si tento omyl později šeredně odskákaly.

Během povedeného nástupu, kdy Orkistan neochvějně prezentoval sílu svých hlasivek a naučil tak místní floutky jak vypadá pořádný bojový pokřik, jsem byl představen jakožto gladiátorský vojevůdce.

S příchodem na bitevní pole, jsem byl obeznámen se systémem předávání informací o nadcházejícím dění - nejprve se sešli vojevůdci ke královně, kde jim bylo předloženo jak se věci mají, aby si mohli následně poslechnout úplně to samé, při královnině proslovu armádě, aneb opakování matka moudrosti. 

Questy, které jsme plnili by se velice dobře daly rozdělit do tří kategorií:

1) Pobíhání po informačních obláčcích

2) Pobíhání s provázkem jenž drží další tři kolegové

3) Obrana / Útok na provázkem obmotané stromy

Asi není nutné dodávat, že při každém questu bylo dostatek bojů. Proto bych zde rád vypíchl schopnosti jednotlivých armád a pojednal o jejich vyváženosti. Mnozí jistě nebudou souhlasit s mým názorem, že Znovuspojená Federace byla ve velké schopnostní přesile, díky které se staly její državy nedobytné. Vyšší počet střelců byl ještě podpořen schopností kyseliny, proti které jsme jakožto gladiátoři neměli účinnou obranu. Žihadla, která jsme měli byla teoreticky hezký výmysl, ale než si člověk uvědomil, že by ho mohl použít, vytasil a zaútočil o příležitost (v lepším případě) dávno přišel. Přezbrojení je věc vskutku pomalá, navíc pro mrzáky jako jsem já bylo s jednou rukou použití žihadla nemožnou záležitostí. Ještě, že jsem měl vojevůdcovskou schopnost +1 k prvnímu útoku při každém střetu.

Při závěrečné bitvě jsem byl jako tradičně vystřílen, než jsem stačil zabít víc než jednu oběť, alespoň jsem pár lidí pošramotil (herně). Bitvu zvládli moji věrní druhové i bez mé pomoci vyhrát.

Jako perlu na závěr mohu uvést, že jsem se rozhodl vyhovět násilí chtivému (Narážka na Šibříkovy vtipy za 3…2…) Xandrovi Xandrovičovi a po úspěšné bitvě udělat ze svobodných gladiátorů ještě svobodnější, jak jinak než za pomoci vzpoury. Shromáždili jsme celou skupinu a se smějící se Evžénií (kořistní sekery) v čele jsme vyrazili hledat nebohého Goldieho - hlavního vojevůdce. Po nalezení ho bylo nutné vylákat z hloučku černých mravenců, což bylo provedeno prostým zavoláním, na které nic zlého netušící Goldie přišel:

VV: "Víš, jsme ti jen chtěli říct, že děláme…VZPOURU!!!" na poslední zařvané slovo se na něj náš hlouček vrhl a i přes značný odpor byl nebohý vojevůdce zamordován. Jeho hlava se kutálela, krvomízou lesknoucí se Evžénie se smála na celé kolo…

Přestože jeden boj skončil, další nás teprve čekal. Bojištěm nám byla hospoda "U Dědka" (jak jsme jí překřtili) a místo mečů jsme měli korbely plné piva. Jedlo se, pilo, fotily se akty, uzavíraly se naivní sázky o to kdo v hosopodě vydrží déle, Šibřík blekotal nesmysly, kterým se každý rád zasmál a vůbec hospodská seance jak má být.

Na závěr bych chtěl říct, že jsem si poslední (a vůbec všechny) Máky velmi užil, a poděkoval Hydře (která v hospodě vydržela krátš) za jejich pořádání.