B5A 2012 z pohledu Skřetišťáka

Narodil jsem se krátce před Bitvou pěti armád, léta Páně 2012. Nikdy jsem nebyl moc hezký, ale to mi nevadilo, protože pokaždé, když se na mě někdo podíval, začal se smát nebo alespoň usmívat a to já mám rád. Také se pořád usmívám – mám totiž krásné bílé zoubky, které na každého cením. Ale to snad není potřeba připomínat, mně už totiž všichni znají, s některými jsem se dokonce seznámil velmi důvěrně.

                Poprvé jsem opustil svůj rodný domeček, abych se podíval do jednoho takového přetopeného pokojíku, kdy všude voněl čaj, a všichni se na mě usmívali a já byl rád. Poslouchal jsem, jak se všichni ti elfové nad něčím donekonečna dohadují, ale moudrý jsem z toho nebyl. Věděl jsem jen, že se chystá něco velkého a se mnou se v tom počítá také. Začal jsem být zvědavý, co to asi bude.

                Několik dní po této velké poradě jsem se ocitl v horní kapse velké krosny, ale tam se mi moc nelíbilo – byla tam tma, byl jsem tam sám a bylo mi smutno. Cesta naštěstí netrvala moc dlouho. Za chvíli jsem zas vykoukl ven, ale vůbec jsem nevěděl, kde to jsme. Místo svého pokojíčku jsem viděl veliké stany a spoustu lidí. Někteří dokonce vypadali skoro stejně jako já, ale žádný z nich neměl takové krásné špičaté zoubky. Na kraji tábora se tyčil takový vysoký sloup, na který mě moje maminka pověsila, asi abych všechno dobře viděl. Odtamtud jsem se rozhlížel po táboře a na všechny jsem se zubil. Kousek ode mě hořel ohýnek, zpívalo se, já jsem se houpal do rytmu a divil se, co se to se všemi najednou stalo, že jsou takoví veselí.

                Do rána je to ale nějak přešlo. Když ráno vysvitlo slunce, byl jsem rád, protože jsem přes noc trochu namokl a teď mě sluníčko krásně sušilo. Ostatním se to ale asi moc nelíbilo. Skoro všichni se totiž tvářili, jako by to sluníčko raději vůbec neviděli a šli by raději zase spát. Nakonec se přece jen nasoukali do toho správného oblečení a zbrojí a vydali se bojovat. Já jsem si tam tak zatím spokojeně visel, nechal se hřát sluníčkem a snažil se vzpomenout, jak byla ta pěkná písnička, co tu včera zpívali – něco o holčičce na větvi? Tak nějak to bylo, už si to nepamatuji, ale to je jedno, když je tak krásně teplo a ptáčci zpívají. Čas od času jsem se polekal, to když se z lesa ozvalo takové strašidelné řvaní a bouchání zbraní. Hlavně jsem měl strach, aby se všichni ti naši elfové vrátili. Sice nebyli tak hezky černí jako já, ale stýskalo by se mi po nich. Nakonec se všichni v pořádku vrátili, dokonce vypadali spokojeně. Vrátili se i ti, co mi byli tak podobní, ale ti už se tak spokojeně netvářili. Někteří z nich se usadili u našeho ohníčku a to se zase pro změnu začali tvářit kysele naši. Pár jich dokonce odešlo, ale zase se vrátili, a byli podivně čistí. Skoro se i bojím, že se šli někam vykoupat… To já bych nešel, já vodu nerad, brr. Ale byl jsem rád, když se zase začalo hrát a zpívat. A hráli takovou zvláštní hru, při které se k sobě všichni tak hezky tulili a mě bylo líto, že nemůžu hrát taky, protože mám moc krátké ručičky a nožičky.

                Druhý den zase všichni odešli do lesa, ale tentokrát se vrátili dřív a začala bitva i na louce, takže jsem viděl naše elfy statečně zvítězit. Pak se vrátila celá ta naše slavná parta zpátky do tábora. Jestli se předtím tvářili spokojeně, tak teď už se přímo chechtali od jedné špičky ucha ke druhé. Začaly se balit stany a všechno ostatní. No a to pak bylo úplně nejlepší, protože se o mě najednou začali všichni zajímat, dokonce jsem se na chvíli stal hvězdou jednoho stanu, kde mě zřejmě všichni měli moc a moc rádi.

                Pak jsem zase musel být v nějakém tmavém báglu, ale to už mi smutno nebylo, protože jsem věděl, že ta cesta nebude až tak dlouhá a až zase vykouknu ven, bude svítit sluníčko a uslyším zpívat ptáčky. I když už teď nebydlím ve svém pokojíčku, pořád se stejně spokojeně zubím a těším se, až zase pojedeme do boje.