Doromovo první dobrodružství

Sepsal(a): Dorom

Doromúv deník : 13.3.2016

Tak a je to tady, den D nadešel. Dnes mám být podroben zkoušce která rozhodne jestli budu přijat do Orkistanu. Sraz je až v 19:40 na Chodově, tudíž mám skoro celý den na to přemítat co na mě čeká. Nervy pracují na plné obrátky a mě se v hlavě objevují myšlenky všemožné rituály (některé i s obětinami) a tak se snažím zabít čas úpravami kostýmu. Sakra ta tunika vypadá jako by ji sežvýkal drak Šmak a vyplivnul ji protože mu nechutnala. No co bude to muset stačit, pod pláštěm se snad schová. Čas se pomalu vleče a já se snažím přesvědčit hodiny aby konečně ukázaly 19:00 a já mohl vyrazit směr Chodov v mém věrném ocelovém oři.


Když jsem dorazil na místo už tam na mě čekal Jirka a Eshin (který má dnes taky podstoupit zkoušku). Neprohodili jsme ani pár vět když Jirkovi volal VV aby nás vedl směr začátek. Tak a je to tady. Hlavně nepanikařit. Trochu mě uklidnilo že jsme šli obydlenou oblasti což snižovalo šanci přepadu na minimum. Kousek od metra se k nám přidal VV a Pralinka a v tomto uspořádání jsme vyrazili směrem k lesu. Čím víc jsme se blížili k temnému lesu začínal po mě natahovat svoje studené drapy strach. Instinktivně jsem sáhl po své dýce, kterou jsem měl zezadu na opasku. Vědom si, že ji nesmím použít, ale aspoň mě to trochu uklidnilo. Za pár minut jsem začínal proklínat VVho za jeho radu abych si pod tuniku vzal svetr. Potil jsem se jako bych běžel maraton a bylo mi vedro jako v sauně. Najednou jsme se zastavili na rozcestí. Rovně pokračovala krásná přehledná cesta, ale vpravo už to taková sláva nebyla. No a teď se na náš určitě vyřítí celý Orkistan a dostaneme pěkný náklep. Když se nic nedělo, začal jsem prozkoumávat okolí, VV koukal do mobilu a pak někomu i volal. Když zavěsil trochu nám nastínil, co se bude dít. Super mám hrát postavu, která se chce přidat k Orkistanu, to půjde, proto jsem tu. VV vyslal Eshina do lesa jako prvního a já na rozcestí zůstal jen s VV a Pralinkou. I když jsem se snažil konverzovat, moc to nešlo. Moje myšlenky se toulaly v lese a co tam na mě čeká. Eshin se mezitím musel vrátit protože ho VV poslal dřív než bylo všechno připraveno. Jak jsem tam tak stál, strach mě měl plně ve svých spárech, došlo mi že mi začíná být ještě zima od nohou. No co stejně se za chvíli zahřeju, jdu neozbrojený do lesa kde na mě čeká bůh ví co, takže bud budu utíkat nebo to nezvládnu a už mi to bude jedno. Z mého transu mě vytrhnul VV, že je prý čas. Zopakoval mi že se mam celou dobu držet role, dal mi jedno zlatou minci a radu kterou jsem nevěděl jestli brát vážně nebo jestli mě jen nezkouší. No rozhýbal jsem svoje prochladlé tělo a vydal se směrem do lesa za svítící lucernou v naději, že mě dotyčný/á hned nezapíchne. Naštěstí se ukázalo že je to pocestný, který zdejším lesem provádí lidi - když mu zaplatí. K mému štěstí věděl i zhruba kde hledat Orkistance. No, zaplatil jsem mu a říkal si jak to krásně jde, že to třeba i zvládnu. Jenže mezi debatou s průvodcem (Matyáš tuším, na jména jsem neměl nikdy paměť ) jsem si uvědomil, že jsem se zachoval jako totálně důvěřivý, městský naivka. Kdo by dal svoje jediné peníze prvnímu člověku, kterého potká v lese. No co, třeba mě dovede k banditům a ti to aspoň rychle skončí. Jak jsme tak šli spolu lesem dozvěděl jsem se od něj, že tahle část lesa je zatím bezpečná a bandité si tak daleko netroufají. Jo jasně a ten frajírek s kopím se mi na tom dalším rozcestí asi zdá co?


No když jsme k němu došli, ukázalo se, že je to předsunutá stráž na hlídce. Evidentně se spolu znali. Strážce mi nevěnoval moc pozornosti a tak jsem v tichosti poslouchal a prohlížel les. Nalevo od nás jsem si všiml světla, nejspíš od ohně. Přemýšlel jsem, kdo tam asi táboří, ale to už se mě strážný konečně začal věnovat. Ptal se mě, proč v tuhle prokletou dobu mířím právě do hvozdu, kde je to samý bandita. Chtěl vědět, zda jsem aspoň ozbrojen a když zjistil že ne tak mě odbyl s tím, že beze zbraně mě tam už vůbec nepustí. Od Matyáše jsem se podpory nedočkal, prý si to s Erikem (jak strážného jmenoval) nechce rozházet. Super a co teď? To se mám vrátit a zkusit ho obejit? Jak jsem tam tak stál a přemýšlel co dál, Erik mě ukázal směr kde jsou přes noc utábořený obchodníci se zbraněmi, ti byli natolik pošetilí a vydali se přes noc lesem taky. Pokud si tak moc přeju projít, ať si od nich nějakou zbraň jdu koupit nebo ukrást. Super chlape, na to aby si dokázal ukrást zbraň nemáš a nemáš ani na to aby si nějakou koupil, protože jsi si zaplatil průvodce. Nu což zkusím to, mají mě zamordovat banditi nebo naštvaný kupci.


Byli celkem dva a bavili se o tom jak tady přes noc uvízli. Když si mě všimli okamžitě tasili zbraně a mě bylo jasné, že těm nic opravdu neukradnu. Ukázal jsem jim, že jsem neozbrojený a tak se uklidnili a zase usedli k ohni. Pověděl jsem jim že hledám Orkistance (ne každý koho potkám musí vědět že se k nim chci přidat, co kdyby měl konexe u banditů a já skončil s dýkou v boku) a že potřebuju zbraň abych mohl projít přes hlídku. Dozvěděl jsem se od nich, že Orkistance pochytali banditi a drží je v zajetí v nedalekém táboře. Co se týče zbraní, měli skvělý výběr, ale moje oči padly na velmi známou obouruční sekeru kterou bych poznal snad všude. Tak jsem se jich zeptal kde přišli k mé Orcile. Nejdřív se oba smáli, že to muže tvrdit každý že je ta zbraň jeho a tak jsem jim pověděl že jsem o ni přišel při kartách. Ne neprohrál jsem ji, jen se mému soupeři nelíbilo, že prohrává a bohužel tasil dýku rychleji než já. Jeden z kupců tvrdil, že ji koupil od kováře a jestli je to opravdu moje sekera tak ať ji zvednu, že oni se s ní musí tahat oba. Samozřejmě že jsem ji uzvedl, ta sekera je moje a ničí jiná. Oba zírali, ale druhý z obchodníků se rychle vzpamatoval a čímpak, že jím zaplatím. Moje radost se roztříštila na milion kousíčků a jak jsem tam tak stál se svojí sekerou moje temné já mi říkalo že stačí jen dvakrát máchnout. Ale copak bych s něčím takovým dokázal žít, natožpak se přidat k Orkistanu? Tak jsem jim pověděl že nemám peníze načež oba zase propukly v ohlušující smích. Ano jak naivní, to jsem už dneska slyšel. Nakonec, když se už nemohli smát, mi jeden povídá, jestli budu mít peníze až se dostanu k těm Orkistancům. Jak tohle mám proboha vědět? No přistoupil jsem na to (doufal jsem že cestou sejmu nějakého banditu a oberu ho o věci které jim budu pak moct prodat) a přislíbil jim, že pro ně zajistím bezpečný průchod lesem a na znamení toho že svoji část dohody dodržím jsem jim zanechal otcovu dýku. Rozloučil jsem se a s Orcilou v ruce se vydal zpátky ke strážnému doufaje, že Matyáš ještě nezdrhnul domů. Neušel jsem ani pět metrů a příroda mi hodila první klacek pod nohy. Nevím jak se mi to povedlo ale sundal jsem si brýle o celkem silnou větvičku a tak jsem v absolutní tmě s rozostřeným zrakem stal a koukal tupě do země. Co se dá dělat, zavolal jsem na kupce a doufal, že mě uslyší. Jeden přišel i s lucernou a pomohl mi je v listí na zemi najít. Poděkoval jsem a konečně se vydal směrem k strážnému. A hele Matyáš nezdrhnul, že bych se mýlil a dalo se mu věřit? No když strážný Erik viděl tu obrovskou sekeru přes moje rameno tak ještě něco zahudroval pro sebe a že nás kus doprovodí. Cestou se ze mě snažil vytáhnout jak jsme jmenuji a odkud jsem. Tak jsem se snažil vzpomenout co jsem vykládal Matyášovi, ti dva se znali co, když mě jen zkouší jestli si nevymýšlím. Po chvilce jsme došli na rozcestí kde se Erik otočil a vrátil se zpátky. Ještě jsem ho slyšel jak na mě huláká abych se tudy už dneska nevracel a na Matyáše ať už mu sem večer nikoho nevodí. Nikoho nevodí? On už tady dnes večer šel? Co když se Matyášovi opravdu nedá věřit a opravdu mě vede přímo do nějaké léčky. No kamaráde jdeš první a jestli mám umřít tak tebe beru sebou. Matyáš zamířil rovnou napříč lesem, přišlo mi to jako skvělé místo odkud není uniku, držel jsem si Matyáše v dosahu sekery a kráčel za ním. Rozhlížel jsem se do všech stran a litoval že nejsem sova abych se mohl dívat i za sebe. Najednou Matyáš zastavil že je prý před námi sráz odkud by nás mohl někdo shodit dolů a že by to radši vzal víc k té skupince stromů. Terén se zhoršoval a doslova jsme se museli hrabat nahoru po čtyřech, stále jsem čekal odkud přiletí šíp, otrávená šipka nebo se vyřítí nějaký lump. Když se Matyáš vyškrábal úplně nahoru popošel pár kroku a najednou se skácel s šípem trčícím z břicha. A je to tady. Co teď? Mám utéct? Co když Matyáš ještě žije? Moje polemizování mě stálo cenný čas a už jsem zaslechl bandity, jak se radují, že ho zabili. Blížili se. Přitiskl jsem se k zemi a sledoval je jak přicházejí. Matyáš musel být mrtvý. Nevšiml jsem si, že by ho nějaký z banditů dorazil. Nevím co mě to popadlo, možná to byla smrt nevinného člověka (Banditi by nezabili svého člověka že ne?), ale napůl schovaný za stromem jsem se narovnal, pevně sevřel Orcilu a zařval na ně ať ho nechají být. Všichni se podívali mým směrem a jedna z nich na mě štěkla ať se vrátím, odkud jsem přišel. Nechtělo se jim bojovat, ne férově. Nebo jen vyčkávali na to, až se obrátím a ukážu jim záda, aby mi do nich taky poslali šíp. To já, ale neudělal. A tak za mého bezmocného přihlížení obrali Matyáše i o jeho lucernu a vydali se směrem ke svému táboru. Pořád se ohlíželi jestli je nesleduju a tak abych je zmátl, začal jsem se pomalu vracet. V duchu jsem si říkal, že teď už není cesty zpět a že Matyáš umřel kvůli mně. Když už jsem viděl jen světlo lucerny, vydal jsem se za ním. Snažil jsem se plížit, ale co si budeme povídat, jsem jako slon v porcelánu.


V každém případě se po chvíli světlo v dálce zastavilo a já usoudil že to musí být jejich tábor a doufal jsem, že je to ten samý tábor ve kterém drží i Orkistance. V tuto chvíli mě příroda opět zradila a mě se začaly mlžit brýle. A dost. Nebyl jsem prakticky schopen ujít víc jak pět kroků aniž by se mi nezamlžily. Začalo mě zmáhat zoufalství, tak blízko cíli, ale přesto jsem nemohl nic dělat. Bez brýlí či s nimi, byl jsem slepý jako krtek a tak jsem se svým rozostřeným zrakem snažil pozorovat tábor. Zahlédl jsem nějaký pohyb a uviděl bílou čmouhu. Proboha on je tam VV. Tak to nemám šanci, ani kdybych zaútočil. Budu muset počkat, jestli neodejde. Jenže to už se tam začala pohybovat další čmouha a nedlouho potom i třetí. Sakra a je to v pytli, určitě jsem se nějak prozradil a teď mě půjdou obklíčit a dostanou mě. Začínal jsem panikařit. Jenže čmouhy nešly mým směrem ale shlukli se kolem někoho na zemi asi to byl zajatec a slabý nářek mi prozradil, že ho bodli. V tu chvíli jsem se vzpamatoval, v duchu si nadával, že se tam krčím jako stará baba a mezitím kvůli mně dnes v noci umře někdo další. Pořádně jsem neviděl, ale rozeběhl jsem se jak nejrychleji jsem dokázal s pláštěm a obouruční sekerou a naběhl na ony tři postavy co stály poblíž ohně. Už jsem měl jednoho na dosah, napřáhl jsem se k smrtícímu úderu a ťal. Avšak můj úder ladně vykryla (ani nevím jakou zbraní) postava po mé pravici což mě tak ohromilo, že to dalo dost času, aby se osoba na kterou jsem původně útočil dostal z mého dosahu. Jak jsem zaváhal a jen tam tak stál tak jsem si uvědomil, že už zase vidím a že to byla žena co odrazila můj útok. Když jsem se rozhlížel kolem tak jsem zjistil že všichni banditi leží na zemi a to na koho jsem útočil jsou jejich zajatci. Začínal jsem se stydět a v duchu si říkat že jsem to pěkně pohnojil. Z mého sebe užírání mě vytrhla ona žena otázkou kdo jsem. Zatímco její kolegové dorážely bandity já ji odpověděl, že hledám Orkistance a střetnul jsem se s těmahle bandity nějaký ten kus cesty zpátky, kde zabyly průvodce Matyáše. Jaké bylo moje štěstí když jsem zjistil, že ta žena patří k Orkistanu a jmenuje se Foxess. Netrvalo dlouho a opět jsem začal propadat hanbě, když jsem od ní slyšel, jak statečně si počínaly ti dva druzí. Jeden si dokonce prý překousal pouta. Co jsem udělal já? Akorát jsem málem zabil nepravého. Podle toho, co vyslechla v táboře se jednalo o jeden z posledních táborů banditů a je potřeba dostat tuto informaci zpět k jejím druhům. Chtěla, ať jdeme s ní. Já ji s vidinou toho, že jsem zklamal, následoval. Cestou probíhala debata, ale jediné na co jsem dokázal myslet bylo že jsem v nejdůležitější části hry zklamal. No co bylo to super, tak se mi to snad někdy povede. Došly jsme až k mostu přes nějakou rokli na kterém stál osamocený bojovník. Pomyslel jsem si, sakra další přepad. Ale pak jsme na tom bojovníkovy zahlédl varkoč stejně barvy jako měla na sobě Foxes. Bylo to divné. Zastavil jsem, jeden aktivnější pokračoval dál s Foxes a tak mu doporučila, ať počká radši dál. Vskutku to byl další člen Orkistanu. Chvíli jsem tomu nechtěl věřit, ale Foxes se s ním dala do řeči. Všechno mu pověděla, o táboře banditů, jak jsme jí pomohli utéct (aspoň většina) a také mu pověděla, že se k nim chceme přidat. Věděl jsem že nejsem hoden vstupu do Orkistanu a tak jsem ho pořádal aspoň o to abych s nimi mohl vyčisti tento les od zbytku banditů. Dostalo se mi odpovědi, že nechce bojovat bok po boku s nikým kdo není z Orkistanu, a se slovy „Co by jste udělaly v bitvě“ nás vyzval na souboj. Nebo to jsme si aspoň všichni mysleli. Jednoho po druhém nás dostal. Měl jsem pár pěkných zásahů, ale jeho prošívaná zbroj je skoro všechny pohltila. On se na nás jen podíval „Ptal jsem se, co by jste udělali v bitvě?! Taky by jste nechali jednoho protivníka, aby vás jednoho po druhém vyndal, když nevíte jak je silný a vy jste tři?!“ Došlo nám to všem třem najednou. Jako jeden muž, jsme si proti němu stoupli do řady a i když to byl výborný bojovník nezvládal se nám ubránit. Obzvlášť potom co přišel o štít. Nakonec jsme ho zahnali na druhou stranu mostu a on řekl, že to stačí, ať ho následujeme. Dovedl nás až na hradiště, kde zatím nebyl skoro nikdo. Chvilku po nás dorazila Foxess a on se nás zeptal proč se k nim chceme přidat. Pověděl jsem mu že jsem přišel o všechno, ve městě odkud jsem přišel řadí hladomor a lidi žijí v nehorázné chudobě, Orkistan proti takovým věcem bojuje a já bych se proto chtěl přidat, abych mohl konat spolu s nimi dobro. I ostatní měly svoje důvody a on se na nás podíval a řekl nám že jen chtít nestačí. Že on není Orkistan a že zaleží i na ostatních. Jeho jsme prý přesvědčili, že dokážeme spolupracovat i když nás k tomu musel nakopnout, ale zbytek záleží už na ostatních. Ti se mezitím shromáždily ve tvrzi a před nás tři byla postavena bedna, na které visely tři zámky. Páni, já nevěděl jestli mám pořád hrát nebo ne a tak jsem se snažil aspoň zachovat chladnou hlavu a neudělat nějakou blbost. VV se postavil proti nám a začal tím, že abychom byli přijati tak nás musí schválit všichni tři zakládající členi Orkistanu. VV, Nashren a Bart. VV dal klíč Eshinovy a když přišla řada na Bárta a on šel ke mně (nechci ho citovat protože jsem byl v takovým zvláštním rozpoložení, že si to moc nepamatuju, ale byla to narážka na moje počínání u kupců) a dal mi další klíč tak jsem se cítil tak šťastný jako dlouho ne. Poslední třetí klíč dostal Kubajs od Nashrena. Samozřejmě nám nikdo neřekl, že ta největší zkouška nás teprve čeká. Otevřít tu zpropadenou truhlu. První zámek se povedlo otevřít Eshinovy po menším boji povolil i ten můj. Ale ten zámek co měl otevřít Kubajs ne a ne povolit. Jako by nám chtěl dát jasně najevo, že to co je uvnitř truhly nám nedá bez boje. Ale my jsme dnes spolu vybojovali velké vítězství a tak nám ani jeden neposlušný zámek nemohl odolat. Když jsme ho odemkli a otevřeli truhlu, čekaly v ní na nás naše vlastní varkoče, ale tentokrát na nich byla Orkistanská hvězda. Škoda že mě brýle zklamaly potřetí a já opět kulové viděl. Za potlesku všech ostatních jsme si svoje nové varkoče oblékli. Super pocit. Ted už nás čekalo jen po balení věcí a cesta domů.

Pokud jste přetrpěli můj zvláštní styl psaní a dočetli jste to až sem tak bych Vám chtěl všem poděkovat za neuvěřitelný večer s neuvěřitelnou atmosférou na který budu vzpomínat hodně dlouho. Teď už ale opravdu končím, už jsem ukradl dost vašeho cenného času. Tak na další akci ahoj.


Váš novopečený člen Dorom



zpět
Komentáře
foto



foto178
Alfirin

"Přetrpíme", neboj :-D Spíš kdybys třeba příště chtěl pomoct s opravou, tak dej určitě vědět. Nejsem žádný expert na gramatiku, ale pár zádrhelů bych z toho snad vyzobat mohla ;-)


Zpráva byla odeslána 15.03.2016

foto46
Dorom

Děkuji.  Nečekal jsem ze se vám to bude až tak libyt. A to ze je můj pravopis katastrofa mi říkalo už několik profesorem na středních školách. Jedná si dokonce myslela že bych se měl odstěhovat do Anglie protože jsem ji zvládal lépe. Snad to přetrpíte :)


Zpráva byla odeslána 15.03.2016

foto178
Alfirin

Paráda! Možná bych měla pár náckovských rejpů k pravopisu, ale jinak musím říct, že píšeš fakt poutavě, moc pěkně se to čte :-)

A hlavně jsem ráda, že se ti ta naše malá akcička líbila.


Zpráva byla odeslána 15.03.2016

foto103
Žofka

Hezké Dorome! Super, že z toho máš(máte - doufám) super zážitky. Já jsem myslela, že v tom lese přimrznu k listí. Nebylo to k ničemu! :D

Jo, je to jako kouzlo. Když text rozdělíš do odstavců, má to úplně jiný rozměr.... 


Zpráva byla odeslána 15.03.2016

foto49
Eshin

To mje nějaký nový trend psát všechno dvakrát? :D


Zpráva byla odeslána 15.03.2016

foto49
Eshin

To mje nějaký nový trend psát všechno dvakrát? :D


Zpráva byla odeslána 15.03.2016

foto294
Krys

Odstavce jsou základ, to že jsem to zkritizoval i tobě Ildo neznamená, že nejsou důležité :D


Zpráva byla odeslána 15.03.2016

foto239
Silun

Hmm, a já si říkal čím to je, že i když jdeš za mnou, tak mi tvá sekyra překáží ve výhledu.


Zpráva byla odeslána 15.03.2016

foto217
Ilicius

Už zase odstavce?:)


Zpráva byla odeslána 15.03.2016

foto183
VV

To uplně chápu :D Kdybys viděl kolikrát jsem si já četl svůj Gothic 2013 :D. Ach ten narcizmus


Zpráva byla odeslána 15.03.2016