B5A 2012 očima Foxess

Sepsal(a): Foxess

První článek nové členky Orkistanu, která články opravdu běžně nepíše.

Na svou první Bitvu pěti armád jsem se těšila několik měsíců. Přesto všechny nutné přípravy, jako je výroba kopí, šití orkistanského varkoče a výroba návleků připomínajících alespoň vzdáleně historickou obuv, zůstaly až do posledního týdne před bitvou ve fázi přípravy. Navzdory všem předpokladům se mi podařilo do pátku vše, i svůj varkoč jsem den před odjezdem vecpala nebohému Vůdci k vyšití orkistanského znaku. Trochu nervózní, přesto neuvěřitelně natěšená jsem během pátečního dopoledne nacpala vše potřebné a ještě více nepotřebného do svého nového Mamuta a připla k němu dva stany, které měly sloužit mě a dalším třem spolunocležnicím jako hotel po dobu akce. Předtím ultralehký batoh se tak rázem stal novým oblíbencem gravitace. Nakonec se mi však podařilo s pomocí rodiny všechno na sebe naložit, přidat meč i kopí a s posledními slovy mé rodičky „Přivez vítězství a slávu, jinak se nevracej“ stále znějícími mi v uších vyrazit na sraz na Hlavní nádraží. S Mankou jsme se jako první nadšenci usídlily na sluncem vyhřátém chodníku parkoviště v dostatečném předstihu před oficiálním srazem a zatímco jsme netrpělivě vyhlížely známé tváře, jaly jsme se třídit čerstvě vytištěné písně do desek zpěvníku. Než odbila pátá, stihla se k nám připojit ještě Alfirin a Šibřík se svou sestrou a zhruba v tom okamžiku se nad naší výpravou začala podezřele stahovat mračna, hrozící nezařazeným písním nenávratné poškození. Vzápětí dorazily i další posily a překvapivě s pouhým čtyřicetiminutovým zpožděním, přesto však ne poslední, i Velký Vůdce. Do tohoto okamžiku stále nebylo domluveno, čím se do dalekých Doks dostanou lidé a jejich zavazadla. Když se tedy dlouho nikdo nehlásil do velkovůdcovského vozu, přijaly jsme s Alfirin a Mankou nabídku svezení.

Zanedlouho jsme už z auta pozorovali krajinu Středozemě, která nás vítala otevřenou náručí a mně při prvním osobním setkání i polštářem kopřiv. Podle několika necivilně oblečených individuí jsem měla jasno, že jsme tu správně. Svižným krokem, neboť jsme se během cesty dozvěděli, že výběr místa táboření je na nás, jsme se naloženi zavazadly vydali směrem k louce. Jakmile Vůdce vybral vyhovující, dostatečně rovný plácek, schodili jsme batohy a s holkami se daly do stavby našich stanů. Do té doby jsem netušila, jak může být taková činnost zajímavá, ačkoli Vůdce, nedaleko kopající ohniště, z nás musel z útržků indiánských jmen nevědět už úplně. Když byly stany rozestaveny, ohniště vykopáno a symbolická hromádka dříví připravena, byl vyvěšen Skřetišťák pro výstrahu nezvaným návštěvám. Nezbylo než čekat na zbytek Orkistanu a mezitím se kochat pohledem na plnící se louku a hrad na obzoru. Když dorazili ostatní, začalo naše ležení s pomocí jejich stanů a flídřích laviček připomínat pořádný tábor. Nemohla jsem si sice nevšimnout jisté nevole, která se zračila v očích některých při zjištění, že naším nejbližším sousedem jsou jistí chlupatí trpajzlíci. Naštěstí se nesplnily žádné prognózy, které Vůdce nepochybně dlouho připravovaly o klidný spánek, takže sousedství nikomu nakonec snad nevadilo.

S přibývajícími hodinami se obloha vyjasnila od nechtěných mraků a někteří vybraní jedinci se, naloženi arzenálem, vydali ke schvalování zbraní. K mému překvapení byl můj Hardcore i meč s pochybnou záštitou schváleny, stejně jako většina předložených zbraní. Bartův a Vůdcův štít sice musely projít drastickou procedurou zahrnující spoustu lepící pásky, výsledek v podobě modrého schvalovacího proužku se přesto nakonec dostavil. Páteční večer u ohně probíhal za zvuků dvou flénen a Mančiny kytary, doprovázen zpěvy orskistanskými. Během noci se k nám připojil i neznámý zbloudilý trpaslík, k naší všeobecné nevoli brzy následovaný jeho dalšími kumpány, jenž si rozestavili stany na druhé straně našeho tábora. Náhlý nedostatek laviček byl vyřešen někdy poté, co jsem Ochmelce vypila její vlastní pivo a zpěvy na chvíli utichly. To se začala většina našich vytrácet do svých stanů. U ohniště nás kromě návštěvy zbylo jen pár a nastal čas na slavného Laudona. Ostatní písně raději nebudu ani vyjmenovávat. S blížícím se rozbřeskem jsme nakonec i my, někteří notně posíleni vším co teklo, opustili zbytky ohniště a diskuze, jejichž témata si už všechny ani nevybavím, a na tři hodiny vyhledali teplo svých spacáků. Poslední, co jsem před usnutím slyšela, byla velmi zajímavá diskuze z vedlejšího pánského stanu. V zájmu všech jeho obyvatel jsme s Mankou jen doufaly, že zvítězil Šibřík.

Za tři hodiny jsem byla zvukem dud vyhnána z teplého spacáku a zatímco jsem se čile vypravovala do bitvy, pozorovala jsem naší nevyspalou skupinu a doufala, že přežijeme alespoň první střet. Nakonec se nám všem podařilo vyrazit na schvalování kostýmů a nervózně jsme očekávali komentáře orga. Svým překvapením, že se mi podařilo získat navrch dva životy, jsem sice nepřebila překvapení Alfirin, která se děsila nepříjemných poznámek na svojí lístečkovou výstroj, jenž se jí nedostalo, přesto mi dva proužky na mém elfím glejtu dodaly sebevědomí do nadcházejícího boje. S kopím v ruce jsem se společně se skupinou vydala na pochod do míst boje. Jako první jsme obsadili ještě s dalšími elfy pevnost nedaleko pevností lidí a všudypřítomných skřetů. Ještě předtím, než jsme začali bránit naší úrodu a krást lup z cizích pevností, povětšinou těch, které byly vyprázdněné bojujícími obyvateli, se mi podařilo roztrhnout si vlastní kalhoty o lesní porost takovým způsobem, že jsem jen děkovala bohům za dostatečnou délku varkoče. Střety se stále vyostřovaly, nepřátelem byl každý. Dokonce se nám jeden vyslanec pokoušel zlákat naší pomněnku, avšak sveřepý výraz ve tvářích Orkistanu ho přesvědčil o tom, že by z toho nevyvázl živ, minimálně herně. Úroda byla posbírána a společně s lupem dopravena do naší sýpky, zatímco jsme se zbytkem Třetího legionu vyrazili na nepřátele z bezpečí pevnosti. Následující melu, kdy se na nás postupně vrhali nepřátelé ze všech stran, jsme díky pohotovosti našich velitelů a rychlých přesunů na všechny strany překvapivě porazili tři nepřátelské armády najednou. Alespoň myslím, tehdy jsem neměla čas počítat.

Následoval přesun do hlavní pevnosti Eryncarasu a spousta dalších questů. Od záchrany elfí princezny až po bitvu o Osamělou horu naše orskistanské pravé křídlo Třetího legionu elfské armády plnilo funkci rychle se přesunující zálohy, jež plnila vzniklé díry a obracela průběh bitev. Celou dobu jsem se snažila v davu držet nějakého zeleného varkoče, což naštěstí nebyl takový problém, a svým skromným kopím pobít alespoň pár nepřátel. Během toho se mi podařilo nechtěně nabírat i tři Skřetišťáky za údery, které mé protivníky dostaly doslova do kolem. Nemůžu ale za to, že tam to kopí sráží, a pokud si to pamatuji dobře, ještě většímu počtu zmrzačených nešťastníků se mi podařilo úspěšně zabránit. Dvakrát jsem také přišla o kopí, přičemž jednou jsem dokonce musela vyrazit na záchranou výpravu, to když byl Hardcore doslova unesen skřetem, jež ho zaměnil za jinou zbraň. Naštěstí byla jeho čest zachována dříve, než se stačil smočit v krvi elfů. Vyvrcholení většinou vítězných sobotních bojů bylo tak epické, že se to ani nedá popsat. Zavěrečný střet s nepřátelskou armádou Černé se vyznačoval výbornou taktikou našeho krále a generálů, která se kupodivu podařila dodržet přesně do puntíku a vedla k drtivé porážce věčně neorganizovaných houfů protivníků. Vítězný pokřik Utúlie'n aurë zněl ještě dlouho po poslední sťaté hlavě špinavého skřeta tamními hvozdy.

Po návratu z bojiště zpět do našeho ležení se část Orkistanu pod vedením koupáníchtivé Alfirin a Májem vyzbrojené Manky vydala k nedalekému jezeru. Nás pár, co statečně odmítlo očistu, jsme zůstali bránit tábor, který se podezřele začal zaplňovat trpaslíky a skřeticemi. Za chvíli už byly lavičky plné, takže jsem se s Flídry a pár dalšími tísnila na dvou lavičkách, zatímco návštěva si suverénně zabrala zbylé tři. Hovor však běžel a když se zdáli ozvalo svolávání na arénu a následný koncert Luštěly, rozhodli jsme se raději zůstat. Ani nevím, jestli aréna vůbec proběhla nebo proběhla tak rychle, neboť už po pár minutách začaly loukou dunět Patnáctiny z playbacku. Obdivuji organizátorský smysl pro humor. Z akce mi bohatě stačily zkazky kolem procházejících, informující nás o pogujících dřevárnících a šípech, kterými vystříleli děvčata z jeviště.

Se západem slunce se vrátila i koupací výprava a po tiché poradě se Vůdce odhodlal hájit naše ležení a slušně požádal nezvané návštěvníky, aby si šli ulovit vlastní oheň poté, co rozdělali ten náš. Jejich rychlý a poklidný odchod nám všem uvolnil místa k sezení a většina začala připravovat něco k snědku. Zrovna když jsem jedla své masíčko, vytáhla Alfirin Twister a ani stále se prohlubující tma některým nezabránila hrát tuto prapodivnou hru. Sama jsem byla donucena účastnit se jednoho kola a uznávám, že příště si tu sukni sundám. Opravdu to nebylo vhodné oblečení. Další propletenice jsem už jenom sledovala od tepla ohně. Když hodina opět postoupila a znavení hráči se vrátili k ohni, začaly se znovu pět písně, tentokrát v poněkud veselejším rytmu než předešlé noci. Většina však tuto noc odešla spát dříve, znaveni včerejším večerem a celodením bojováním. Pouze ve čtyřech jsme zůstali a čekali na poslední plaménky ohně, které nás opět až okolo třetí hodiny ranní propustily ke krátkému odpočinku před posledním dnem.

Opět pouze po třech hodinách spánku jsem se za zvuku dud vydrápala ze stanu a v rekordním čase se připravila do bitvy. Neděle vypadala nadějně, neboť všichni byli čilejší než předchozí ráno a navíc nabuzení včerejším vítězstvím. V průvodu jsme vyrazili k obrovskému labyrintu, jenž sliboval svou rozlohou spoustu zábavy. A opravdu, bloudění chodbami labyrintu, hledání klíčů a pokladů, bránění pokladnic a v neposlední řadě nesčetné střety se skřety a horaly bych si užila jako nic jiného. Bohužel se ukázalo, že tento den jsou nepřátelé rozhodnuti vyhrát a to i za cenu podvádění. V chodbách jsem potkala dost těch, kteří měli podle mých počtů minimálně šest životů či nohy nepovažovali za část svého těla. Po nějaké době mě to trochu otrávilo, ale při každé cestě k oživování jsem se utěšovala tím, že jsme prostě lepší. I přes nečestné jednání skřetů, i když kdo říká, že by zrovna skřet měl jednat čestně, se naší Světlé straně podařilo ukořistit Šmakův poklad. Zatímco Temná strana vyrazila připravovat přepadení naší karavany a naši králové a generálové plánovali budoucí taktiku, Orkistan padl do hlubokého spánku. Pohled na ležící a pochrupující spolubojovníky byl rozhodně hoden fotky. Po dostatečném odpočinku bylo naše vojsko sešikováno a vydali jsme se vstříc přepadení. Následující boj byl podle mne poněkud nepřehledný. Podařilo se mi během té mely nejen ztratit ostatní z Orkistanu, také ale obecný přehled, kde jsou všude nepřátelé. Až později jsem se dozvěděla, že byly prostě všude. Porážka na sebe nenechala dlouho čekat.

A konečně se blížila úplně poslední bitva. Pomalu jsme se přesunuli do tábořiště a poté na část louky, kde se měla závěrečka odehrát. Vojska se seřadila, proběhlo pár opravdu nanápadných přesunů jednotek a generálové obcházeli své jednotky seznamujíc je se strategií a rozkazy. V ten okamžik se nad námi shlukla mračna a vlažný deštík smáčel naše tváře. Vše nasvědčovalo tomu, že nás čeká bitva, na jakou jen tak nezapomeneme. Po zaznění sirény oznamující začátek bitvy se kupodivu armáda skřetů neměla k nějakému útoku, zbylo tedy na nás vydat se jim v ústrety. Salva šípů padla na skřetí hlavy, naši štítaři statečně drželi řadu, zatímco se obě armády pustily do sebe. Já hned zezačátku dostala bohužel pěknou šlupku do hlavy od spřáteleného kopiníka, takže jsem to nejprve musela rozdýchat opodál, než jsem se mohla zapojit do pořádného boje. Nakonec začaly skřetí řady opravdu řídnout a konečné vítězství na sebe nenechalo dlouho čekat. Plna eufórie jsem oslavovala s ostatními už hodně ochraptělými spolubojovníky, zatímco naši králové přebírali slavný meč Andúril. Poté nás už jen čekal neoficiální střet armád, kde jsem si konečně mohla poprvé za celou akci dovolit padnout mrtva uprostřed bitevního pole.

Pak už byl konec. Svolaný Orkistan se vydal na hromadné focení ke svým stanům, které se, podle ostatních už tradičně, neobešlo bez drobných problémů. Nakonec však foťáky zacvakaly a my se pozvolna pustili do balení zavazadel a stanů. Organizace odjezdu byla ještě horší než příjezdová. Přesun k autům se neobešel bez oběti, kterou za nás položila krosna patřící Alfirin. Zatímco se snažila zbavit ji nadbytečného bláta, strávil zbytek minimálně půl hodinu diskuzí nad dopravou domů. Patnáct míst v autech a šestnáct lidí bylo oním řešeným problémem. Nakonec Vůdce ukázal svou velkodušnost a vzal na svá bedra úděl toho, jenž pojede autobusem. Společně jsme zamířili k autobusovému nádraží, kde jsme s ním čekali na autobus. Věci, které se děly v tom nebohém altánu snad ani není třeba vypravovat. Jen bych chtěla říci, že já opravdu nevím, kdo to byl, kdo poctil velkovůdcovský zadek svou rukou. Viděla jsem až následující nezdařené pokusy, které by pouze sváděly ke špatnému závěru. Ostatně, všichni víme, že to byl Vůdce. Většina to odhlasovala.

Vůdce byl nakonec posazen do autobusu plného lidí, kteří jaksi podezřívavě pohlíželi na jeho doprovod, a my se rozesadili do našich vozů a zamířili také směr Praha. Podařilo se mi ulovit místo vedle Alfirin, s kterou jsme si pak po většinu jízdy plnily funkci polštáře. Středozem se nám rychle vzdalovala a pomalu a neochotně jsem se začala smiřovat s tím, že tento úžasný víkend končí.

Akce vysazování v Praze měla ovšem také kouzlo. Zastávka u Lidlu v Horních Počernicích, kde vystupovali Halamovi a Tong-Tong, se dosti protáhla, zatímco jsme postávali u aut, posílali si Xandrovu housku se sýrem a pokoušeli se domluvit, kde kdo koho vysadí. Nakonec jsem se ještě svezla se Silunem až do Roztyl, odkud jsem plánovala vyrazit metrem domů, čemuž ale zabránili oba Flídři, když mě naložili do svého auta a odvezli až před dům. Takový komfort jsem po žádné bitvě ještě nezažila. Spokojeně jsem došla domů, užila si to, co je považováno za nejkrásnější okamžik v životě dřevárníka, tedy koupel po vyhrané bitvě, a poté šla spát. Ač dnes vypadám jako oběť domácího násilí a celý včerejší den jsem se jen těžko smiřovala s návratem do reality a civilizace, tohle je rozhodně akce, která za to stála a na kterou nikdy nezapomenu.



zpět
Komentáře
foto



foto185
VV
Článek je vskutku nádherný, v jistých částech (pro mne) šokující.
Zpráva byla odeslána 5.06.2012